Díl sedmý: V dešti

Pokračování příběhu... Už je to měsíc, kdy jsme putovali horama... Ten čas tak letí... Vracím ho zpátky...

Jsme spolu v Gouveie, prší, pomalu padá tma... Bloudíme centrem a hledáme turistické informace, kde bysme si mohli koupit mapu... Zavřeno... Na jednom domu schematická mapička nakreslená na dlaždičkách... Déšť... Na křižovatce ukazatele na dva kempy, každý jiným směrem... Nikdo neumí poradit... Možná se neumíme zeptat?... Vybíráme Curral do negro... Cesta vede do kopce – dobré znamení... Je šero... Prší... Tma... Prší... Cesta končí u dvou domků, svítí se... Přemýšlíme co dál... Zaklepat a zeptat se? Zaklepat a poprosit o nocleh?... Najednou štěkot psa... Ne jednoho, tří... Rychle klepeme... Byli z nás vystrašení, aby ne - dva poutníci v pláštěnkách, za tmy, u jejich dveří, kam normálně moc lidí asi nazabloudí... U nich na louce si stan postavit nemůžem, ale kemp je tamhle nahoře na kopci, vraťte se a první asfatová odbočka doprava... 

Když jsme došli k té odbočce, museli jsme se smát. Úplně nelogicky jsme předtím odbočili a ani jeden jsme si to neuvědomili. Měli bysme víc dávat pozor na cestu... Stoupáme tmou na kopec... Najednou u nás zastavuje osobák... Vy jdete do kempu? Já vás svezu, jestli chcete, jedu kolem... Trochu zaváhání, rychlá domluva a už sedíme v autě... Ten pán je moc fajn, vysazuje nás přímo u brány do kempu a přeje krásný pobyt... Jsme na místě... Uchození, unavení, trochu promoklí... Šťastní, že jsme spolu...

Brána je zamčená... Zvoníme, nic, za okny se mihl nějaký stín... Zvoníme znovu... No dobrý večer!... Můžeme u vás přenocovat?... Nojo, pojďte dál... Máme stan... Dobře, můžete si ho postavit kde chcete. Umývárky fungujou, ale ráno tam přijdou zedníci vyměňovat okna... Děkujeme...

Kemp je pustý, aby taky ne, v tuhle roční dobu. Déšť i vítr sílí. Hledáme místo pro stan a najednou se tam zas objevil ten správce a říká, že sledoval předpověď počasí a má být čím dál hůř, ať si ten stan postavíme někam do závětří... Dobře, dobře... A vlastně, kdybyste chtěli, můžete klidně přespat v té umývárce, to počasí je fakt pod psa a když se ráno vzbudíte dostatečně brzo, aby tam mohli zedníci na ty okna, nebude to nikomu vadit... Dobře, dobře, my bysme stejně radši pod ten stan... Postavili jsme ho pod takovým malinkým přístřeškem, přenesli na místo, naházeli do něj baťohy i sebe a... mysleli jsme si, že teď máme na pár hodin svoji střechu nad hlavou... Pan správce povídal, že i sprchy fungujou, tak jsme pobrali věci, vystřídali se ve sprše... Jako bysme té vody neměli málo:) Krásně jsme se ohřáli a už jsme se viděli v našem stanu, ve spacákách...

Jenže za těch pár minut venku lilo a lilo... Ve stanu sice ještě bylo víceméně sucho, ale stačilo položit ruku na podlážku – jako když položíte ruku na hladinu... Nechtělo se nám vylízat, měli jsme vybalený věci, byli jsme unavení a venku byla zima, vítr a dešť... Když tady zůstanem, tak se možná za chvíli probudíme v mokrých spacákách... Ale možná taky ne, ten stan vypadá docela odolně... Ten správce nám dokonce nabízel tu umývárku... Ale spát v umývárce?!... Zas na druhou stranu na co si tu hrát, zítra bysme mohli mít všechno mokrý... Ty poslyš, já mám pocit, že tady už to propouští... A tak jsme sebrali poslední síly, sbalili se, přeběhli do umývárky, kde bylo sucho, bezvětří a relativně teplo a stan nechali svému osudu.

Nešlo si nezrekapitulovat celý dnešní den... Když jsme se nechali vést, objevili jsme krásnou vesničku s útulným hostincem... Ale pak jsme se upnuli na svoji vizi...Šli jsme za ní a neslyšeli jsme, když nám řádová sestřička nabízela nocleh v klášteře... A mokli jsme „statečně“ dál... A i tehdy, když jsme šli svojí vlastní cestou a nenechali jsme si do ní od nikoho mluvit, dostali jsme  pomoc – potkali jsme hodnýho domorodce, kterej nás vzal kus deštivý cesty autem a nemuseli jsme v té tmě hledat... Ani v tom kempu nám nedošlo, že ten správce nám radí hned na začátku to nejlepší... Museli jsme nejdřív pořádně zmoknout, abysme si uvědomili, že měl pravdu...

Jo, až když jsme leželi ve spacákách na té tvrdé zemi, kolem rozvěšený mokrý oblečení, tak nám to došlo... Vždycky máme na výběr a záleží jen na nás, jestli si vybereme svou vizi anebo budem poslouchat ty, skrze které se můžeme nechat vést... Nazítří jsme se rozhodli z toho poučit. Protože nikdy není pozdě opustit svoje omezený představy a otevřít se tomu, který ví.