Moje poslední prázdniny

Tak dlouho jsem přemýšlela, jak napsat další příspěvek, až se z toho vyklubaly skoro dva měsíce zarputilého mlčení. Pokud teda nepočítám pár fotoalb, pár skypových konverzací a pár dopisů domů. Pomalu ale nastává přelom, nebo tak se mi to aspoň zdá, a proto zkusím něco napsat i pro ostatní a zároveň si trochu ty svoje poslední prázdniny shrnout…

Poslední prázdniny byly plné ruznych poprvé. Abych ten oxymóron trochu vysvětlila – poprvé jsem zažila:

bilingvní domácnost, kdy se střídavě mluví česky a německy, jako by se nechumelilo

nezaměstnanost a bezvýsledné hledání práce přes internetové portály

srážku s autem na křižovatce, prostě se ten taxikář rozhodl zabočit přese mě

šok z toho, jak se všechno stalo rychle a jak se najednou sotva udržím na nohou

převoz do nemocnice sanitkou a následné vyšetřování a čekání a vyšetřování a čekání

vytahování ruky přes dvoukilové závaží a kladku, aby se ty úlomky kosti prý nějak srovnaly

šok z toho, že budu muset za čtyři dny na operaci

bezesnou bolestnou noc, kdy jsem si myslela, že jestli to takhle má pokračovat ještě čtyři dny, že se z toho asi zblázním

co to je třást se strachem;  věděla jsem, že jsem v dobré nemocnici, kde ví, co dělají, ale nešlo to rozumově ovládnout

operaci

probuzení z narkózy a radost, že jsem, že už nemám bolesti, že teď už to bude jen lepší

pětidenní pobyt v nemocnici

turbo vizity a milé návštěvy

údiv nad rentgenovými snímky své ruky, ve které je kovová placička a deset šroubů

radost, že i přes otok můžu trošku hýbat prstama a každý den je to lepší a lepší

jak se jednou rukou špatně maže máslo na housku, otevírá lahev s vodou, nazouvají ponožky, zavazují boty, jak je najednou zdlouhavá běžná hygiena a oblékání a jak je složitá všechna práce v domácnosti, když můžete používat měsíc jenom jednu ruku

návrat z nemocnice do bytu plného rumiska a takového jemného prášku všude - přestavovala se koupelna a záchod :D

návštěvu německé chirurgické ambulance, kde vládne stres a chaos

návštěvu německé rehabilitace, kde vládne pohoda a pořádek

bolest, která má léčit, když mi terapeutka ohýbala ruku tak, že po mně po čtvrthodině zůstala na lehátku loužička potu

radost, že jsem to zvládla a že to příště bolelo míň a příště ještě míň a i když to stále bolí, pořád se zlepšuje rozsah i síla

německou byrokracii, které si užívám průběžně plnými doušky přes telefon, mailem i běžnýma dopisama

rozhodování, jestli podat nebo nepodat trestní oznámení

údiv nad tím, že viník nehody tvrdí, že za ni můžu já, i když na začátku se mi omlouval, že mě neviděl, a prosil, abych ho nežalovala, a já jsem tedy lidumilně nad trestním oznámením mávla rukou

výlet k Baltskému moři

výlety do hamburského přístavu

návštěvu skvělého tanečního představení Tango Seduccuion (ukázka na http://youtu.be/GVW7QArt-zg)

prohlídku koncentračního tábora, konkrétně Dachau

marné hledání podnájmu, odepsala jsem na desítky inzerátů, zavolala na hromady telefonních čísel a nic

nástup do práce v Německu (i když to se asi nepočítá, protože to bylo až dneska – 1. září ;)

Možná toho bylo víc, tohle jsou asi nejsilnější momenty. A ještě je pár poprvé, které mě jistojistě čekají, především znova sednout na kolo a projet město… To ale až za pár týdnů, zlomeniny se hojí pomalu, svaly ještě nemají původní sílu a cyklostezky jsou tu někdy pořádně hrbolaté.

Kromě toho jsem zažila ještě dost krásných věcí, ale ty poprvé nebyly, především podporu od mého muže, který se nenechal odradit ani mou náladovostí, únavou a skuhráním a vytrvale při mně stál a stojí, jak mi to slíbil před oltářem už před více než rokem.

Děkuju…