Putování do Fatimy - proč?

Jít na pouť pro mě až do letoška vždycky znamenalo jen zajet nebo zajít na slavnostní mši, potom dobrý oběd a bytí pospolu s příbuznýma. (No když jsem byla menší tak ještě kolotoče, přiznávám.) Prostě samé příjemné věci, do kterých se člověk nemusí moc nutit, natož se přemáhat. Nemusí investovat víc než trochu času a pak prostě slaví.

Pouť ve svém původním slova smyslu je opravdové pěší putovaní. V nečase, s puchýřema, v nepohodlí. A je těžké zprostředkovat to, co jsem za ty tři dny prožívala a cítila. Proč? Protože se to nedá zajmout do slov, je to něco víc, něco, co když pojmenujete, tak se ztratí to nejhlubší.

Jestli opravdu chcete vědět, jaké to bylo, pojďme někdy spolu na pouť a zažijme to společně...

 

Ale přece jenom pár myšlenek...

 

            Kolem poledne, kdy už jsme měli tak dvacet kilometrů v nohách, před sebou ten den ještě jednou tolik a potom ještě mnohonásobně víc, padre  nám říkal: „O sofrimento em si não faz sentido.“ – Utrpení samo o sobě nemá smysl. A pokračoval – „Jen když ho za něco nebo za někoho obětujeme, může být prospěšné.“

            Tehdy mi to přišlo jako fráze, protože mě nic nebolelo, věděla jsem, že ty kilometry v pohodě dojdu, protože už jsem se dřív taky párkrát pořádně prošla a bylo to v pohodě. Že jsem se mýlila, se ukázalo za pár hodin.

            A říkal ještě něco – Pouť, ta je v hlavě. Kdo nevěří, že dojde, nedojde.

            A tehdy jsem byla skálopevně přesvědčená o tom, že já dojdu.

 

            Po cestě jsme střídavě mokli a schli, ten den jsme nasazovali a sundávali pláštěnky snad dvacetkrát. Ale nezdálo se, že by to až tak někomu vadilo. Když jsem se na ostatní poutníky usmála, usmáli se i oni na mě, seznamovali jsme se, povídali jsme si. Skupina se po čase roztrhala, protože každý šel svým tempem, a já jsem najednou šla mezi olivovníkovými sady s Diogem.

Ze začátku jsem měla problémy mu rozumět, protože hodně polykal všechny samohlásky (jak už to Portugalci dělají), ale nakonec to byl jeden z nejzajímavějších rozhovorů na pouti. Rozebírali jsme zrovna českou a portugalskou religiozitu, když se tam objevil César a ptal se, jestli si povídáme o pivu:)) A proč jsme si vlastně nepovídali o pivu? A tak jsme porovnali české a portugalské pivo:) Ale stejně nám to nedalo a vrátili jsme se zpátky k víře.

            Na putování je krásný, že máte spoustu času. Otázky, který v „normálním světě“ odsouváte s výmluvou, že to je složitý, že teď na to není čas ani nálada a vůbec, se na pouti přímo nabízí otevřít. A tak jsme si povídali o tom, jaká je a byla naše cesta víry, jestli na ní byly nějaký zlomy, zvraty... Uvědomila jsem si, že se mě na to ještě nikdo takhle celkově nezeptal, ještě nikdy jsem to tak jasně neformulovala... Proč? Proč se tak bojíme mluvit o těchhle tak hlubokých a tak důležitých věcech? Že to neumíme, že se pro to těžko hledají slova? To je právě důsledek toho, že se mnohdy chodí okolo, jako kdyby tohle téma neexistovalo, jako kdyby to bylo tabu. Ale najít ta správná slova není tak složitý. V jednoduchosti je krása... A dokonce i já se svojí chudou portugalštinou jsem byla více méně pochopitelně vyjádřit, co jsem najednou chtěla dostat ven, co už nebyl jen můj píseček... A věděla jsem, že Diogo poslouchá, přeformulovává si moji českou portugalštinu do tý svojí, že se dál ptá proto, že ho to zajímá, že najednou nejsem jen nějaká Kateřina z Česka, ale člověk s příběhem, a on mi zas za chvíli daruje ten svůj. A navzájem se pak budem ptát, vyzvídat, porovnávat, divit se, souhlasit, nesouhlasit...

            Na konci poutě mohl každý napsat na papírek krátký vzkaz a vložit ho do obálky se jménem adresáta. Když jsem pak na zpáteční cestě otevřela tu svoji obálku, našla jsem v ní i vzkaz od Dioga. Píše: „Ahoj Katko! Byla jsi první, s kým jsem povídal a povídal... To, jak jsme společně sdíleli život a víru, nám  na téhle naší cestě pomůže. Nezapomeň, že víra není zkušenost, kterou si můžeme nechat jen sami pro sebe, máme si vždycky uvědomovat, že je potřeba ji sdílet. Měj se krásně, Diogo“

            Už jen pro tenhle rozhovor stálo za to na pouť jít...

 

Šla jsem i sama, myšlenky jsem nechávala plynout, myslela jsem na všechno a na nic, byla jsem ráda, že jsem zase venku z města, že můžu nechávat oči ulpívat na věcech. Bylo mi krásně, ale...

Po chvíli jsem si uvědomila, že jsem přece nešla na pouť jenom si užívat pocitu volnosti a toho, že právě teď vůbec nic nemusím, jenom klást jednu nohu před druhou. A vzpomněla jsem si na úmysly svoje i mých blízkých, za který jsem tuhle pouť chtěla obětovat. Nebylo jich mnoho, ale zato byly velký... Maturanti vždycky potřebujou boží požehnání... Stejně jako lidi, kteří myslí na společný život a nejdnou je před nima tolik nesnází, že se jim zdá, že je snad nejde překonat... A za ty, kteří mají společný velký plány... A taky když si přejete zdraví pro své blízké, není to malý úmysl... A co teprve když byste chtěli jiskřičku víry pro zatím snad hledajícího člověka...

Po čtvrté hodině jsem se přidala k jedné skupince a společně jsme všechny tyhle moje a jejich úmysly vložili do modlitby růžence. Už jste se někdy zadýchali při růženci?;) My jo:) A já jsem ještě občas klopýtla o okraj silnice, protože Zdrávas Maria ještě portugalsky zpaměti neumím, tak jsem si ho napsala na papírek. Byla to tak krásná modlitba... Ještě prohloubená předchozím rozhovorem... I jen pro tenhle růženec, stálo za to jít...

 

Poslední čtvrtina páteční cesty byla veselá, šly jsme čtyři a výborně jsme se bavily. Ale i přesto jsem si chvílema uvědomovala tu nezvyklou bolest v pravým koleni a pak v kotníku... Byla jsem ale rozhodnutá dojít, a tak jsem šla. A myslela jsem na věty, kterou nám v poledne řekl padre: „Pouť, ta je v hlavě. Kdo nevěří, že dojde, nedojde. Utrpení samo o sobě nemá smysl. Jen když ho za něco nebo za někoho obětujeme, může být prospěšné.“

Jen co se začalo stmívat, objevila se budova, u které byly složené všechny naše batohy – naše noclehárna. Museli jsme chvíli počkat, než padre sežene klíče a tak jsme posedali a odpočívali. Všichni byli unavení, ale nikdo neskuhral. A jak jsem si sedla, tak se mi potom zatraceně těžko vstávalo a došlapovalo.

Na společnou večerní mši jsem šla o koštěti. Četlo se evangelium, kde o sobě Ježíš říká: „Já jsem cesta, pravda a život...“  A my jsme byli na cestě a bolelo to... V aleluja jsme vyzpívali to, že Kristus svoje utrpení vydržel a byl oslaven. A jsem tam seděla a přemýšlela o tom, že možná nedojdu, že to vzdám. Při přímluvách jsem myslela na všechny ty úmysly a cítila jsem, jak mi tepe v tom kotníku krev. Je to jen slabá vůle? Anebo spíš rozumné rozhodnutí? Protože když by se to potom nějak zchroničnělo... Nechávala jsem to na ráno. Cesta k přijímání byla... Joj, jak si člověk vždycky váží některých věcí, až když je těžké a bolavé je dostat!  Už jen pro to, co jsem si uvědomila při téhle mši stálo za to jít.

 

Ráno jsem se probudila, a kotník ani koleno jsem necítila. Jakoby mě ani včera nic nebolelo. Ale jen co jsem došlápla, bylo mi jasný, že takhle daleko nedojdu. Ale bylo to kapku lepší než včera, tak jsem to znova namazala, zavázala obinadlem a chtěla jsem to aspoň zkusit. Ale už jsem v hlavě měla, že to nedojdu a taky že ne, po prvních pár metrech jsem zastavila naše doprovodné auto a nastoupila. Proč se někdy víra zdá tak pevná a když přijdou první těžkosti, už se hroutí? A proč je tak těžké věřit v něco, co naše zkušenost popírá?

Všichni ostatní, i když se taky trochu belhali a určitě je taky něco bolelo, to nevzdali. Jenom já z celé skupiny. Bylo mi to líto. A oni šli, překonávali těch čtyřicet včerejších kilometrů, mokli a usmívali se...

Po dvou hodinách přistoupil Henrique s podobnýma problémama. A celý den jsme oba v tom autě zůstali. Postupně se vkrádá lenost a najednou su ráda, že nemusím moknout, že jsem v suchu, a mám pro to dobrý důvod (nebo výmluvu?!)... Jak rychle člověk zpohodlní... Ale nikdo se mi nesměje, všichni se naopak smějou na mě. A v autě je pohoda, João se hodně ptá na Česko, nabízí, že mi dá kontakt na nějaký coimberský sbor, Henrique je srandista, cesta nám ubíhá. Zastavujeme na křižovatkách, aby ostatní viděli cestu, doplňujem jim vodu do malých petflašek, vybíráme kabáty,  ve kterých už je poutníkům teplo, rozdáváme sušenky a bonbóny.

Mše na zakončení etapy je tentokrát ve velké tělocvičně. Den v klidu mi pomohl – koleno už je ok a kotník sice ještě ještě dost cítím, ale už mě nebolí stát. Když ale srovnám intenzitu té minulé mše s touhle, je to neskutečně jiné... Včera jsem si jí o moc víc vážila...

            Zase znova začínám mít pouť i v hlavě, je jasný, že ten kotník jsem neměla zvrtnutej, ale bolel mě kvůli zánětu šlach, což už znám z dřívějška. A zkušenost říká, že se to vyléčilo rychle. A už není tak těžký uvěřit, že to zítra zase půjde. Pane dej, ať do Fatimy zítra dojdu...

           

A ráno vstávám a chodím:)) A všichni se mě ptají, co noha a říkám, že je to o moc lepší a že bych chtěla jít a oni mají radost se mnou. Vyrážíme za svítání, kulhám, nojo, ale jde to, moknu, usmívám se, jsem šťastná, protože jsem zase poutnice. Zase zažívám to, co v autě zažít nejde.

Přemýšlím o tom, že pouť je vlastně obrazem života... Někdy jdete ve skupince, kde je legrace. Někdy si dobře popovídáte ve dvou. Někdy jdete sami a přesto máte pocit bezpečí, protože před sebou vidíte barevný pláštěnky kamarádů. Někdy svítí slunko, někdy prší. A oboje je potřeba, když chcete vidět duhu. Vyrážíte zdraví, ani nepomyslíte na to, že byste mohli potřebovat mast na zánět šlach, kterou vám ale pro všechny případy mamka před odjezdem dala. A potom se situace změní, musíte přehodnotit svoje schopnosti, poznáváte svoje limity. Na některých křižovatkách je dobré značení, na některých není žádné. A na těch vždycky stálo auto, na zadním okně  ‘apoio de peregrinos’ neboli ‘doprovod poutníků’. A João, který by určitě taky rád šel pěšky, seděl za volantem, ukazoval nám kudy, doplňoval vodu, rozdával sušenky, ptal se jak je, dělal si legraci...

Na poslední křižovatce už jsme viděli věž fatimské katedrály. Na náměstí probíhala mše, právě bylo proměňování...

Ale nic nekončilo! Během přesunu z náměstí na parkoviště, kde byl připravenej oběd, jsme zase několikrát zmokli (při vlastním obědě dvakrát), pořád jsme byli zmáchaní a unavení, ale byli jsme spolu v cíli našeho putování.

 

Pro tohle prožití života ve třech dnech stálo za to jít.

 

Děkuju...