Půjčit si knížku v knihovně je přece banalita, ne?

            Před šesti dny jsem sebrala všechny svoje nervy a vydala jsem se podruhý do univerzitní knihovny. Normálně jsem docela klidný a nevýbušný člověk, ale při prvním pokusu jsem prostě poztrácela trpělivost a zdrhla jsem.

            Nejdřív mě totiž na vrátnici říkali, že s batohem dál fakt nemůžu a ukázali mi, že si ho mám dát někam tam. „Tam“ ale žádný skříňky či poličky nebyly, tak jsem nějak proklouzla dál. První patro vypadalo zavřeně, tak jsem vyšla do druhýho a tam byly jen naskládaný nějaký věci ze stavebních úprav, skladiště, no. Vrátila jsem se do prvního, otevřela ty těžký dveře a vstoupila do místnosti s pár počítačema a jednou nervózní paní knihovnicí, která něco vyřizovala a vůbec se nestarala o to, že bych se jí chtěla zeptat, jak to tam chodí. Protože jinak bych se to asi nedozvěděla. Když se uráčila mi odpovědět, nebyla jsem z toho o moc moudřejší. No nakonec jsem začla vyplňovat nějaký formulář na počítači, ale to už jsem byla dost nervózní, protože mi v tu dobu začínala hodina, na který jsem nechtěla chybět, a nevypadalo to, že formulářem ta registrace končí. Poslední kapka byla, že jsem na té jejich šílené klávesnici (portugalská klávesnice je pěkně záludná) marně hledala zavináč, musela jsem se tam kohosi ptát, grr. Tak jsem to tehdy vzdala.

Před šesti dny jsem přišla podruhý, tentokrát už obrněná trpělivostí a s tím, že teď už se mi tu knížku podaří půjčit. Jenže ouha, zavřeno, polední přestávka, do konce zbývalo asi půl hodiny. Ne, neodešla jsem. Půl hodiny uteklo nad pročítáním blogu Neposedy jako voda a podruhý jsem vstupovala do tý nesympatický místnosti. Tentokrát jsem narazila na moc ochotnýho knihovníka, kterej mi to všechno polopaticky vysvětlil, vyplnila jsem formulář, potvrdila, našla knížku, potvrdila, přešla jsem k jeho pultíku, nadiktovala mu všechny ty údaje znova, aby si je moh zapsat do svýho počítače (to je jiný program, slečno, jinak to nejde), dostala jsem čárový kód s číslem, zas jsem sedla k počítači, přihlásila jsem se (kromě jména je potřeba číslo pasu, heh, ještě že ho nosím s sebou), našla knížku (už odpředtím jsem měla naštěstí najitý její kód), odeslala a čekala. A skutečně za chvíli došel nějaký zaměstnanec a já jsem s tou knížkou mohla na pět dnů (to je maximální výpůjční lhůta, v některých knihovnách dokonce jen tři dny!)zmizet.

Je to knížka zajímavá a čtivá, nicméně pět dní mně fakt nestačilo, a tak jsem se vydala do knihovny podruhý, tentokrát zjistit, kterak se knížky prodlužují. Už to není tak složitý, první pokus vyšel (můžu číst v originále dalších pět dní!), ale stejně. Znáte to názorný pořekadlo – Proč se podrbat takhle, když se můžu podrbat takhle? Minimálně v coimberský univerzitní knihovně se jím řídí. A to jste ještě neviděli, jak tam funguje vyhledávání těch knížek :))

Ale nic nenadělám. Jenom vám to tady všechno napíšu a až si budu chodit půjčovat knížky zase do brněnský MZK, budu moc vděčná za ten jejich českej a krásně jednoduchej systém.