Kamenná vesnice, vyčerpávající oběd a nečekané čekání

V sobotu byl výlet za poznáním gastronomie Serry da Estrely. Plánoval se dlouho a stejně tak dlouho jsme se na něj my, studenti portugalštiny pro cizince levelu III a IV, těšili. Organizoval ho Antonino, náš upovídaný a věčně dobře naladěný učitel. Na hodinách s ním se člověk občas i něco dozví a dokonce mě dokopal k tomu, abych se naučila podmínkové věty, což se zatím předtím nikomu jinému nepodařilo:)

Ale abysme to nezakecali – na sobotu objednal autobus, všichni se sešli v neuvěřitelných 7:45 na univerzitním náměstí, vyrazili jsem směrem východním a asi po dvou hodinách jsme vyskákali ve vesničce Linhares da Beira. Bylo svižno, jak by řekla mamka. To neznamená, že by se někam spěchalo, to znamená, že vzduch byl hodně čerstvej. Jej, to taky vlastně není úplně vystihující, bylo prostě... Docela chladno:) Však jsme taky byli v horách.

Do Linhares jsme jeli proto, že to je docela zachovalá vesnička ze starých časů, kdy tam žili celé rodiny v maličkatých domečkách seskládaných z kamenů. Fakt to tam bylo skoro jak pro trpaslíky. Na náměstíčku před radničkou pranýřek, v uličce vedle studnička. Za zlatých starých časů tam prý žilo na 7000 lidí, teď už tam živoří jen tři stovky staroušků, kteří tam strávili celý život a nechtějí na stará kolena opustit místa, která mají tak rádi a která tak dobře znají. Život v Linhares musí být pěkně tvrdý, kromě pár turistů, kteří se přijíždí podívat na tu kamennou architekturu a na hrad, je tu jediný způsob, jak se uživit, opečovávat malinkatou zahrádku a pár ovcí nebo koz. Když se procházíte těmi křivolakými uličkami, je to na první pohled romantika, ale už na druhý bída a bída...

Z malinkatého hradu je nádherný výhled kol dokola. (Fotky ve fotoalbu Serra da Estrela II). Serra je teď v květnu celá žlutá – všude kvete takový pometlový keř, Portugalci mu říkají as maias. Maio – květen, prostě kytka, co kvete v květnu. Kdo chtěl pak ještě na věž, musel prolézt malinkatým otvorem, ke kterému ještě vedlo jen pár kramlí místo schodů. Bylo docela legrační pozorovat, jak se lidi nadšeně soukají dovnitř, aby se za chvíli soukali zase zpátky vykřikujíce přitom, že je to je na...nic, akorát spousta včel. A just jsem tam vlezla taky, to přece není možný, že by na věži nebyl aspoň pěknej výhled! A byl a nejenom výhled! Taky starý rezatý zvon:) Ne, mně se tam fakt líbilo, dokonce jsem s tím zvonem i na jedný fotce a to už je co říct. (Kdo mě zná, ten ví, jak ráda se fotím.)

Popojeli jsme do další vesničky, Fogosinho, kde měl přijít hřeb dnešního dne, totiž oběd. To byl hřeb plánovaný. To, že opravdický hřeb teprve přijde, zatím nikdo netušil. Oběd byl jedním slovem vyčerpávající. Jako předkrm výbornej chleba a následoval sýr, klobása normální a pak taková černá (Neměli jsme se ptát, z čeho je...) Pak nám nosili jednu masovou specialitu za druhou, ale no, ehm... Nejlepší z celého oběda byly tři sladký deserty a to jsem ani neochutnala jen tvaroh s marmeládou, už jsem prostě fakt nemohla.

Už jsme skoro končili to naše hodování, když se od vedlejšího stolu zvedli takoví brunátní pantátové v letech, evidentně se vypravili na pánskou jízdu. Manželky daleko a u vedlejšího stolu spousta hezkých cizinek... Huh, kdybych neseděla až skoro u okna, tak bych asi utekla, protože oni si nás tam začali bezostyšně fotit a filmovat! Když se s nima pár holek dalo do řeči, tak byli v sedmým nebi a začali s nima točit rozhovory a obědnávat nám šampaňský. Brrr, nechápu, jak to někomu mohlo přijít milý...

            Ještě jsme si tu vesničku trochu prošli a jelo se dál, na horu Torre. Je to nejvyšší hora Serry da Estrely. Měří 1993 m, no považte, ani ne dva tisíce! To přece nejde, aby nejvyšší hora Portugalska neměla asi dva tisíce, řekl si jednoho dne Salazar, a na vrcholku nechal postavit sedmimetrovou rozhlednu. Tak. Poručíme větru dešti, nepřipomíná vám to něco?

            Na Torre jsme ale nedojeli. Asi po půl hodině jsme zastavili na opuštěný autobusový zastávce, vyskočil pan řidič a začal se motat kolem pravýho předního kola. Protože v autobuse bylo docela nedýchatelno, uvítali jsme malou přestávku a vyskákali taky. Bylo půl pátý odpoledne. Nejdřív jsem si myslela, že jsme píchli, ale kdeže... Expedičníci, už tušíte? Tenkrát, když jsme jezdili po Portugalsku se Šagim, nám ten měch docela nahlas prasknul. Tentokrát to nebylo nahlas, nýbrž docela potichoučku, ale efekt to mělo stejnej – dokud se to neopraví, dál jet nemůžeme. Anebo že by pro nás přijel náhradní bus? Ne, kdepak, ta firma prý teď nemá žádné volné a pošle opraváře. Pan řidič se sice snažil něco vykutit, ale marně, a tak jsme čekali na mechanika. Najednou jsme měli všichni spoustu neplánovanýho času. Všichni jsme byli ve stejně blbý situaci, u silnice jsme museli neznámo dlouho jak čekat, až se věci pohnou. Věci stály, jen náš autobus se nakláněl a nakláněl pořád víc na jednu stranu. Inu, prasklej měch.

            Botanik Lukáš z Polska procházel okolí a určoval všechny kytky, nějaký holky přišly na to, že asi deset minut pěšky odtud je kavárna, ostatní posedávali polehávali u zastávky a povídali si, vlastně docela pohoda. Asi po půlhodině jsme se optali (já, Eva, Matrin, Bára + Johanna z Německa a Lydie z Francie), jestli bysme se mohli na chvíli vzdálit, už to chtělo nějakou akci. A tak jsme vyrazili do lesa:) Naškubali jsme tam trochu levandule (já si ale stejně myslím, že to byl tymián), svedli šermířský souboj s travnatými meči, našli pár hub, zahalekali si, sloupli kus korku z korkovýho dubu... Bylo nám prostě strašně fajn, věděli jsme, že nemá cenu nikam spěchat, slunko svítilo, ptáci řvali, prostě pohoda. Asi za necelou hodinu jsme se vrátili – přece jenom, co kdyby to už opravili?

Ale... Opravář ještě ani nedorazil a všichni se přesunuli na kafe. Tak jsme šli taky. Ten motorest (nebo co to bylo) se nám stal domovem na... no nakonec skoro na pět hodin. Všichni se nějak zabavili a vůbec nebyla cítit žádná nervozita, snad jen Bára trochu stresovala, protože měla v Coimbře na návštěvě kamaráda a ten čekal a čekal... Ostatní hráli domino, karty, pili pivo, jedli zmrzlinu, a povídali a povídali a povídali jsme. Já třeba jsem zjistila od jednoho Řeka, že naši přespávali s velikou pravděpodobností minulý měsíc v jeho vesnici, v Řecku, samozřejmě:) A od Evy jsem se dověděla spoustu zajímavých věcí ohledně závěrečných prací a státnic.

A čas utíkal a utíkal, další hodina, dvě... Po dvou hodinách čekání přijel mechanik, nakláněl autobus tam a zpátky, polínka, hevery, ruce od oleje, a po hodině naznal, že to opravit nejde, ať si zavoláme ten náhradní autobus. Začalo se stmívat a ochlazovat... No nakonec o půl desátý přijel, naskládali jsme se do něj, čtyři lidi, co se tam nevešli, protože autobus byl menší, než ten původní, měli jet nějakým autem. Za chvíli se vrátili a prý že mají jet autem nějací jiní, kteří nejsou tak velcí:) Prostě kteří jsou hubenější:) Ale nakonec se i tohle vyřešilo a před půlnocí jsme dojeli do Coimbry.

            Domátožila jsem se domů, chtěla rozsvítit  světlo a ... nic, praskla moje jediná žárovka. To myslím mluví za vše a krásně uzavírá tenhle neobyčejně technicky zajímavý den.

            Bonus: Ze všech sms, co jsem během výletu poslala do Česka, došla pouze jedna jediná.