Veletrh z druhé strany - pár historek nudící se brigádnice

3. 2. 2009 21:26
Rubrika: Z akcí

Před nedávnem proběhl v Brně veletrh cestovního ruchu s názvem Regiontour. Shodou okolností jsem měla příležitost sedět u pultíku Stuttgartu, rozdávat, co bylo zasláno k rozdávání, zodpovídat zvídavé i úplně blbé dotazy a hlavně pozorovat, co se dělo kolem. Byla jsem na takovém veletrhu úplně poprvé v životě, a tak mě překvapovala spousta věcí, které jsou možná pro letité návštěvníky takových akcí normální a vůbec se nad nimi nepozastavují. Občas byla na stánku docela nuda, a tak vzniklo pár útržkovitých zápisků:

První dva dny, než jsem si tak nějak zvykla, mi všechno přišlo jako veliké a nesmyslné divadlo. Uličkami mezi stánky se procházely pohádkové postavy, páni i paní v historických šatech, veverka, co vypadala jako kocour Garfield a další. U pultíku vedle seděla slečna z Poznaně a nabízela návštěvníkům typickou poznaňskou specialitu – cukroví svatého Martina. A najednou vidím čerta, jak se k tomu stánku přitočí, čmajzne cukroví a vysvětluje: „Já su svatej Martin!“

U jiného pultíku stála paní, která tam přijela s manželem, a protože mají cestovní kancelář, manžel obíhal ostatní stánky, nakládal propagační materiály a občas se taky zastavil za manželkou. A protože já jsem měla stánek hned vedle, dali jsme se do řeči. Posteskla jsem si, jak mi to tam připadalo všechno jenom na oko – vyzdobené stánky, barevné infomateriály i řeči a zájem lidí a dozvěděla jsem se: „Ty lidi někdy tak plácaj... Ale mně to nevadí, já jim taky řeknu nějakou ptákovinu, viď, a sou spokojený...“

Stánek naproti byl stánkem Břeclavi. K Břeclavi patří kromě dobrého vína i cimbálka, a možná proto si tam jednu takovou pozvali. Byli to mladí muzikanti, kteří ale hráli jako o život a moc krásně. Jako by ani nevnímali, že jejich hraní a zpěv zaniká v hluku hovoru lidí, přehrávaných DVD, cinkotu nádobí, vyvolávání na mikrofon... Hráli bez posluchačů, hráli pro sebe, hráli asi pro radost z hraní, hráli krásně. Možná hráli pro mě, aby mi ta moje služba rychleji ubíhala.

Apropó moje služba. Bez nadhledu by to asi nešlo. Kdybyste věděli, kolikrát se tam přitočila paní nebo pán, ověšení igelitkami, zkušeným okem přehlídli jaké propagační předměty jsou vystavené a potom se bezelstně otázali: „A kalendáříky nemáte? Víte, já je sbírám!“ Musela jsem je zklamat, kalendáříky jsme nedostali. A dokonce ani cukry. Nevěřili byste, kolik lidí chodí na veletrhy jenom proto, aby rozšířili svoji sbírku čehokoli. Jeden pán mi - možná jako vysvětlení, možná trochu z ješitnosti - ukazoval fotku, na které bylo veliké akvárium plné různých propisek. Celá jeho sbírka. Teď do ní přibyla propiska stuttgartská. Kdoví, jestli s ní bude někdo někdy psát.

Kromě těch cukrů, šumáků, propisek, igelitek, klíčenek, balónků a já nevím čeho ještě se na stáncích objevovalo taky víno. A nejen na těch jihomoravských. Já víno moc ráda, ale... Našli se i tací, kteří nesbírali propisky nebo balónky pro vnoučata, ale plné kalíšky. Když jsem na konci druhého dne opouštěla výstaviště, utvořil se kolem eskalátoru shluk lidí, takže ani nebylo možné projít. A víte proč? Jedna paní se na ten eskalátor prostě netrefila, protože byla úplně namol, spadla vedle a lidem, kteří jí chtěli znova pomoct na nohy začala sprostě nadávat.

Další den přinesl spíš úsměvné situace:) Třeba rozhovor s jedním pánem středního věku: „Nemáte pohlednici Stuttgartu?“ ptá se. „Bohužel nemám, ale můžu vám nabídnout plakáty, tašku...“ odpovídám. „A co je to na té tašce?“ vyzvídá. „To je televizní věž, první televizní věž na světě!“ snažím se mu trochu přiblížit dominantu Stuttgartu. Asi ho to zaujalo, protože se hned ptá: „A z kterého je roku?“ Ani tahle otázka mě nezaskočí, protože jsem si to nastudovala, a suverénně říkám: „Z roku 56.“ A on: „Jako 1956?“ :)

Zanedlouho vedle na stánku: Starší pán z Pozinku se už asi deset minut baví německy s delegací z Lipska. Najednou slyším, jak vykřikuje: „Mach mal Handel! Slowakische Euro!“ Slečně i pánovi zahraje úsměv na rtech a už vytahují peněženky a s hrdým Slovákem mění svoje mince za jeho, ty slovenské ještě zářící novotou.

Večer, když se veletrh zavírá, aby se další den mohlo začít nanovo, je potřeba zamknout skříňky, ve kterých jsou schované věci, které se rozdávají. Mně se to zamykání nějak nedaří, pomáhá mi kolegyně Helena, pak ještě druhá kolegyně, ale ani jedna nemá úspěch. Vtom se tam objeví manžel Heleny a ta jak ho zmerčí, hned na něj volá: „Hele, poď se na to podivat, prosimtě! Ty to s těma zámkama přece umíš!“ Jinak výřečný manžel se v tu chvíli nezmohl ani na slovo:)

A poslední příhoda je od stánku Karlovarského kraje. Dixieland tam hraje staré dobré šlágry, kolem postává chumel lidí, broukají si s nimi nebo jenom poslouchají a pozorují, jak se muzikanti předvádí. Starší paní, která stojí vedle mě, úplně září oči a začíná se pohupovat do rytmu na melodii, kterou zná z mládí. Potom se otáčí s odzbrojujícím úsměvem na manžela, a chytá ho do tanečního držení. Ten se chvíli brání a potom se na ni taky usměje, chytne rytmus a společně tančí jako zamlada.

            Takových a podobných historek se na veletrhu určitě stalo nepočítaně. Někdo si jich možná ani nevšiml, ale mnozí byli bez vlastní vůle hlavními aktéry.

Zobrazeno 3228×

Komentáře

vojtec

Kačis: jak velká by asi byla celá Evropa, kdyby jen v jejím středu bylo 31 zemí?:-D

Kačis

2vojtec: :)...asi by byla hodně velká:)...ale těch 31 zemí tam opravdu bylo:)<br />
2katerzina: jasný, chpápu, že to mělo spíš směřovat k těm situacím na veletrhu:)...<br />
mě se stejně nejvíc líbí ti, co nosí kabele a kabele letáčků (to asi aby měli další rok z čeho topit...) :)

Zobrazit 15 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio