Začátek pátého přikázání

Parafráze několika myšlenek, které zazněly na dnešní postbiřmovací přípravě, která měla téma 5. přikázání. Slovem neumělým, ale přejícím si sdílet a předávat dál to, co je škoda aby zůstalo vyřčeno jen jednou.

---

Mt 5,21-24:

21  Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘22  Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. 23  Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, 24  nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

 Nezabiješ je nejkratší přikázání. Byla by ale chyba ho přejít s tím, že jsem nikoho nezabil, tím pádem ho neporušuju a hotovo. To je jen špička ledovce a je dobré se podívat i na to, co je pod hladinou, co s ledovcem hýbe a boří Titanic. Jde tedy i o naše jednání s druhými, o úctu k životu a to i k vlastnímu... A o tom naposled zmíněném vlastně celé povídání bylo.

Každý jsme od Boha dostali nějaký dar. Aby nezůstal jenom pokladem zakopaným na poli, je třeba ho najít, vykopat a začít používat. Někomu se může zdát, že ten dar zatím nenašel, že zatím nemá co vykopávat, protože ani neví kde. Možná... Ale možná si stačí uvědomit, že jeden velký dar je nám každý den na očích - náš život. Použít tento dar znamená dávat ho dál. Abychom ho ale mohli dál dávat, musíme si nejdřív uvědomit jeho cenu, musíme mít co dávat. Je to otázka uvědomění si své hodnoty, zacelení ran, za které možná ani nemůžeme a důvěra v to, že všechno, co nám Bůh dává, ačkoli nám to někdy nemusí dávat smysl, svůj smysl má.

Těžkost spojená s přijetím našeho života a sebe sama jako daru se může projevovat v depresích, které pramení ze 4 pocitů: pocitu nepřijetí, s tím souvisejícího pocitu méněcennosti, z pocitu viny a z pocitu strachu. Všechny tyto problémy, (které stojí za to rozebrat hloub, ale na to už si netroufnu) nás brzdí v plnohodnotném životě, což ale neznamená, že bychom měli natrvalo handicap, který nelze odstranit. Neznamená to, že Boží dar nám daný - život, bychom nemohli naplno využít. Jde o to si uvědomit, co nás na cestě za Pánem může brzdit, chtít to změnit a potom už se dá dělat mnoho:) 

A příště se bude mluvit o dalších "proudech", které unáší ledovec.

---

Omlouvám se za nepřesnosti a zjednodušení, snad kdo chce, tak pochopí a sám/sama už bude přemýšlet dál...