Letec – (ne)maskovaná povídka Florbely Espancy

 

Seminární práce. Každý semestr se jich pár namane. Téma je ohraničeno většinou jen probíraným obdobím a potom studente dělej, co umíš. A tak dělám. A pak si je vyučující přečte. Jó, jde to, započteno. Tečka. A proč je teda píšem? Pro sebe?! To mi teda nestačí... A tak jsem se rozhodla jich pár dát sem. Třeba si jich někdo všimne a nějak je zužitkuje nebo se jima inspiruje nebo co já vím. Aspoň nebudu mít tak intenzivní pocit, že dělám něco úplně zbytečnýho...

---

 podzim 2007

Florbela Espanca (1894 – 1930) je portugalská básnířka i prozaička pobuřující svým životem a překvapující svou tvorbou. V Česku byla až do roku 1997 známá pouze úzkému okruhu lidí. Teprve tehdy totiž vyšel česky výbor z jejích básní nazvaný Kniha sestry stesku a teprve od roku 2004 se mohou čtenáři ponořit do jejího prozaického díla zastoupeného u nás knihou Masky osudu a zamýšlet se nad tím, zda to, co nám Florbela ve svých povídkách představuje, je skutečně tvář jejího života, nebo zda si jen nasazuje masky, jež zakrývají nebo proměňují myšlenky, přání a postoje skutečné Florbely a ukazují nám zcela novou - literární - tvář spisovatelky.

Florbelu Espancu není snadné stylově vymezit, stojí osamocena mimo literární hnutí své doby. Její tvorba tvoří přechod mezi směry přelomu 19. a 20. století a modernismem, inklinuje k avantgardnímu umění. Sama se mnohdy stává pro svůj bohémský a nelehký život námětem literárních děl jiných autorů.[1] Velkými tématy jejích povídek je láska a smrt v různých podobách a vztah mezi nimi. Někdy nevědomky a někdy velmi cíleně, ironicky a kriticky podává také obraz o společnosti své doby z pohledu ženy, což na počátku minulého století stále ještě nebyl pohled, který by se běžně veřejně prezentoval. Florbela si ale nevybrala spisovatelskou dráhu jako řemeslo, jako způsob obživy. Snad není přehnané tvrdit, že umělecky tvořit pro ni znamenalo žít. Psaní pro ni bylo už od dětství způsobem, jak se vymanit z okovů vnějšího nepřátelského světa, ve kterém víc a víc propadala deziluzím, cítila omrzení životem a stávala se k němu netečnou a otupělou. Tvorba, ač za svého života nebyla doceněna, jí tedy poskytovala mimo jiné možnost vyjádřit bolestný lidský úděl a pocit existenciální úzkosti člověka.

Celá kniha je věnovaná „mému bratrovi, mému drahému mrtvému“. Florbelin bratr Apeles, na kterého byla velmi citově vázaná, se zřítil se svým letadlem roku 1927 do řeky Tejo a zahynul. To Florbelu i její tvorbu velmi poznamenalo, neboť právě v bratrovi měla životní oporu a jistotu, které se jí nedostalo ani od matky, která ji opustila, ani od otce, který se jí nikdy moc nevěnoval a ani od jednoho z manželů.

Povídka Letec začíná následujícími slovy: „V zelenomodrém sametu řeky prudce mihotá žhavé laskání slunce, jehož zlatavé ruce svírají svými pozlacenými drápy drobné vlnky, rozkošnicky je drtí jako nekonečné obnažené ňadro, až vzdychají, oddychují a sténají.“  Čtenář neznající autorčinu situaci se může nechat unést srovnáváním například se Sá-Carneirem. Na mysli mu vytanou žhavé odlesky, zlato, erotické narážky a senzace Lucíovy zpovědi. Ale toho, kdo zná autorčin život a dokáže si s ním spojit název povídky, až zamrazí. Vždyť tady se popisuje místo smrti! Senzacionalismus v její tvorbě nemůže a ani se nesnaží překrýt to, že to byla citově založená žena, smrt jejího bratra se jí velmi dotkla a umělecky se k ní musela vyjádřit. Možná tehdy bylo pro Florbelu poslední možností, jak se nezbláznit, sednout ke stolu a sledovat, „jak pero klouže po bílém papíru“.

Spisovatelka nechává geniálního malíře malovat živý, měnící se obraz. Stejný nápad  použil skoro o šedesát let později Heiner Müller ve svém dramatu Bildbeschreibung... To je ale to jediné, co Florbelinu povídku s tímto dramatem spojuje. Narozdíl od Müllera hojně používá symboliky, rozvíjí řeckou mytologii, naráží na futurismus a vůbec v této povídce nenajdeme ironii, satiru ani pokus o vtip.

Právě naopak, tato povídka rozechvívá existenciální struny lidského bytí a dotýká se, i když velmi citlivě a jemně, utrpení, smrti a života. [2] Na začátku se „život jen zachvěje, a zas se téměř nehybně vznáší, neboť jeho pohyb je výlučně vnitřní, je uzavřen sám do sebe, extatický a hluboký.“ Poté se barvy zalesknou a dokonce i „slunce strne v němém úžasu nad čímsi, co nikdy nevidělo“. Není to racek ani plachta, je to člověk, který jako Ikarus „rozpřáhl paže do kříže a proměnil je v křídla“. A stejně jako Ikara jej čekal pád. Není to ale pád do pekel, právě naopak. Geniální malíř to vyjadřuje symbolikou barev a autorka fascinovaně přihlíží, jak „prudce, drtivými pohyby šílence vrhá veškeré odstíny červené a zlaté ze své palety.“  Červená snad může symbolizovat krev a vášeň - to lidské, co je v moderním Ikarovi, zlato snad lidské ambice vyrovnat se bohům. Odhazuje jej,  protože už se cítí být spíš bohem než člověkem. Následuje apoteóza, zbožštění, rej barev. Poté, co se přetrhne poslední zlatá nit, která ho pojila se zemí, „...upadá do věčnosti. Tolik modři!“    

Odkaz k starověku tady ale není cítit pouze z podobnosti příběhu Ikarova a letcova, je vepsán i do tváře hlavní postavy: „Jeho profil jako z florentské medaile, jeho tvář jako odlitá z bledého bronzu nejeví ani nejmenší známky nervozity či napětí, žádná vráska nenarušuje onu dokonalou ukázku starověkého sochařství...“ 

A hned ale následuje skok mnoha staletí a najednou se ocitáme uvnitř futuristického opojení technikou a lidskými možnostmi: Hlas letcova srdce souzní s jiným hlasem, „drsnějším a hlubším, hlasem srdce ocelového, jež se pod jeho rukama rozechvívá a promlouvá.“

 Stále znovu a znovu se také opakuje obraz rukou. Ruce letce jsou „brutální, obdivuhodné svým úsilím a svou vůlí. Zapomněly hladit, zapomněly na rozechvění nesdělitelných doteků, [...] a stáhly se v drápy, které tam nahoře, svírajíce svou kořist, podrobují si křídla.“  Ruce poslední nymfy mateřsky upravují bědný, modrý krunýř věčnosti.

Věčnost – modř – voda – dcery bohů. Florbela se nechává unést vlastní představivostí a letec je mezi vodními nymfami, které se zvědavě sklánějí nad jeho tělem. Voda by zde mohla být podle křesťanského učení symbolem života, v tomto případě nového, věčného života po smrti. Ale jednoznačnost této interpretace dokonale vyvracejí právě mytologické nymfy a také to, že nežije, že na věčnosti je pouze jeho tělo.

Dva krásné obrazy tu vystihují ten rozpor mezi touhou být bohem mezi lidmi a bytí člověkem mezi bohy:

1) Když vzlétá, má „v očích vize, jaké synové lidí neznají. Jeho oči není vidět, jsou prázdné jako oči soch, ale vidí více než ubohé lidské zornice, vidí ven i dovnitř. Jsou to hvězdy.“  Když už je potom mezi nymfami a ony se mu dívají ho očí, ptají se: „ ‚Co má uvnitř, hvězdy?‘ ‚Ne, dvě čiré, zelené slzy, průzračné a klidné.‘“ Na zemi byl bohem a mezi bohy je člověkem. Jeho pouť ale nebyla zbytečná, protože když se nymfy „všechny skloní a na dně, uvnitř těch dvou průzračných kapek uvidí vířit zlaté pajetky svých zlatých hřív, vidí třpyt měsíčních paprsků svých diadémů. Jsou tak čiré, tak jasné a klidné, že všechny slzy z jejich očí na nich plavou jako hvězdičky.“ V jeho očích se alespoň odráží božský svět, do něhož se chtěl dostat.

            2) „ ‚To je další syn lidí?‘ táže se jedna, vztahujíc paži podobající se girlandě bílých lilií.

Ta, jejíž vlasy jsou z nejtmavšího zlata, neboť k nim slunce bylo nejštědřejší, odpověděla šeptem: ‚Ne, nevidíš, že má křídla?‘

‚Je to tedy syn bohů?‘ zeptala se jiná.

‚Ne, nevidíš, že se usmívá?‘ “

 Člověk? Bůh? Patří do obou těch světů a nebo ani do jednoho? A nebo je propojuje? Ve Florbeliných očích se bezpochyby bohu blížil, ale přesto si uvědomovala, jeho lidskost. A proto vkládá do úst poslední nymfy, „v jejímž pohledu bylo cosi z nostalgického lidského smutku, na jejímž bělostně hedvábném zápěstí se ještě rýsovaly zbytky okovů a jež měla ve vlasech nejasnou šeď soumraku“ svoje slova a říká ostatním, které vymýšlejí, kam jej uloží a zdá se jim, že žádné božské místo jakoby nebylo pro něj: „Nechte ho... Možná ho ta zlomená křídla bolí.“  

Florbela Espanca napsala v předmluvě ke své knize, že „mrtví zůstávají dál v našem životě a doprovázejí nás [...] a teprve s námi umírají. Já bych však nechtěla, aby můj mrtvý umřel, a tak jsem napsala tyto stránky...“  A jsou to stránky plné umění a citu, jež sice pozdě, ale přece, našly oprávněné uznání mezi veřejností.

 

 Seznam použité literatury:

Florbela Espanca, Masky osudu, One Women Press, 2004, přeložila a doslov napsala Marie Havlíková

Saraiva - Lopes, Dějiny portugalské literatury, přeložil Zdeněk Hampl, Odeon 1972

http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=16007 30.1.2008

http://pt.wikipedia.org/wiki/Florbela_Espanca 30.1.2008

http://www.vidaslusofonas.pt/florbela_espanca.htm 30.1.2008