Zážitky novopečeného pečouna

Dneska jsem vstávala o půl osmý. Na tom by nebylo nic až tak divnýho, kdybych nešla spát včera po sedmé. Prostě jsem vytuhla na 12 hodin. Týden, co mám za sebou, byl náročnej, to proto. Když jsem dneska jela autobusem domů, přehrával se mi v hlavě jako film, a čím víc jsem se blížila Žďáru, tím víc se mi zdál neuvěřitelnej.

 

---

     

            Stala jsem se totiž na týden pečounem, vlastně pečounkou. Pečoun, to je normální člověk, jenom s tím rozdílem, že na jeden týden v roce odjede na takové zvláštní setkání. Na setkání manželů. Pečoun být manželem nemusí, vlastně většinou ani není, ale bez něj by manželská setkání byla... No, možná by ani nebyla:D Už vám to asi došlo – pečouni se na těch setkáních starají o děti, aby na sebe měli manželé čas. A manželé to oceňujou. Jsou to manželé, kterým není líno na sobě pracovat i po mnoha letech společnýho života, a najdou čas a možná někdy i odvahu na ty manželáky vůbec dojet. Je to myslím výborně vymyšlený – sice mají děti pořád poblíž, ale nemusí na ně pořád dávat pozor. Na 2x3,5 hodiny denně je prostě svěří nám, čili pečounům, který s nima provádíme různý psí kusy. Jsme z nich potom samozřejmě unavený víc než ty děti, ale... :D

            Ale... Tohle „ale“ mi přijde skoro nepopsatelný.

 

Měla jsem na starost Janičku, které bylo něco málo přes dva roky. Když mi ji rodiče poprvé předávali, nebyla k utišení, a půl hodiny se s ní nedalo mluvit. Zatím byla vždycky doma s mámou a najdnou má jít k nějaký úplně cizí tetě? To není jen tak... Moc zkušeností s takhle malýma dětma jsem neměla, ale snažila jsem se seč jsem mohla a ten samý den odpoledne už se na mě Jana usmívala a od té doby už pokaždé:)

Ve dvou letech už dítko obstojně chodí a Jana byla i docela upovídaná a zajímalo ji úplně všechno. Cesta na hřiště trvala klidně hodinu, ačkoli normálně bych tam došla za deset minut. Ze začátku mě trochu znervózňovalo, že se všude zastavuje a můj promyšlený plán, co budeme dělat, tím pádem bere za své. Ale ona na každým kroku objevovala svět a mě došlo až s menším zpožděním, že kamínky na chodníku, který se daj házet do kanálů jsou pro ni stejná atrakce jako krásný pískoviště, že svačit se dá na tarase stejně jako v parku, že není důležitý dojít až do pohádkovýho lesa, když na poli hned za ubytovnou sváží slámu z pole...

            Někde jsem slyšela, že každý rodič je architekt – architekt duše dítěte. Já jsem se na týden stala takovým pomocným architektem a řeknu vám – je to fuška, ale krásná... Když to děcko po vás opakuje vaše slova, když místo mlácení ostatních dětí jim řekne „prosím pujč“ a vidí, že to funguje, když... Je toho tolik!

            Byl to týden jako žádnej jinej. Učila jsem se vidět svět znova dětskýma očima, zkusila si trochu rodičovský zodpovědnosti, užila si legrace s ostatníma pečounama, popřemýšlela o sobě a o vystupování z lodi, vedla pár hlubokých rozhovorů...

            A teď jsem zase doma, kde se zdánlivě nic nezměnilo, ale já mám za sebou týden, kterej změnil mě.