Díl šestý: Ribamondego

1. 5. 2008 15:21

Pamatujete ještě na ten romantickej film, ve kterým se dva setkali, prožili pár dnů plných slunka v Coimbře, pak se vydali do hor a začlo pršet? Nebo spíš – pamatujete na ten veselej film, ve kterým byli ti dva šťasní, že můžou být zase spolu a když bylo teplo tak se máchali ve vodě dobrovolně a když bylo zima, tak nedobrovolně, a nic jim nemohlo tu radost zkazit? Anebo ještě jinak – pamatujete ještě na ten film, kterej začal a neskončil?

Mám pokračování! Ale šťastný konec nečekejte. My totiž jsme na cestě, která nikde nekončí;)

 

Ten den měla obloha barvu jak z olova... A blížilo se poledne, v upršené vesnici ani živáčka. A najednou – maličkatá restaurace. Vcházíme dovnitř a prosíme o vodu. Dostáváme nejenom doplněné petky, ale i milý úsměv. A co kdyby jsme tady zůstali na oběd? A vlastně proč ne? „Vaříte? Můžem se u vás naobědvat?“ „Jistě, jistě, dneska máme kotlety s bramborama.“ A tak jsme batohy hodili ke zdi, přes ně pláštěnky, sedli si k oknu a výborně jsme se naobědvali. A v neturistické ceně bylo i víno, zákusek a kafe... Připadali jsme si, jako by tam právě pro nás tuhle maličkatou hospůdku někdo přichystal. Byla úplně obyčejná, spolu s námi tam jedli i nějací místní zedníci a potom tam přišli na odpolední besedu s paní majitelkou asi sousedi:) A my jsme seděli u okna, povídali si, když se mi podařilo drbnout do stolu tak nešikovně, že jsem to víno rozlila po papírovým ubruse, tak jsme se tomu společně se zedníkama i s panem majitelem zasmáli... Nikam jsme nespěchali, ani jsme vlastně nevěděli, kde jsme, tak proč chvátat, no ne? Bylo nám tam příjemně, ale přece jenom jsme se nakonec zvedli a... Zeptali jsme se, ano, proč si hrát na všeználky? A kdybyste viděli, jak se panu majiteli rozzářily oči, když jsem se ho svojí lámanou portugalštinou ptala, jak se jmenuje jeho doma... Byli jsme ve vesničce Ribamodego, dozvěděli jsme se správný směr na Gouveiu, nic nebránilo tomu, abysme se vydali dál. Batoh, pláštěnka, pusa, vyrážíme. A hřeje nás nejen super oběd v břichu, ale hlavně báječný pocit (no, pocit to vlastně asi není, ale jak to říct jinak?), že před námi jde jeden, který nám tu cestu připravuje.

Po krajnici docela frekventované silnice jsme šli dál, pršelo a svítilo slunko, nad lesem krásná duha. Myslím, že tehdy se na nás všechny projíždějící auta dívaly vykuleně. (Vím, že tu hromadím slova, který k sobě moc nejdou, ale proč psát jako všichni? Vykuleně se přece s trochou fantazie dívat může i auto, no ne? A vůbec nemám žádný surrealistický asociace;) ) Proč se dívaly? Inu... Je mnoho ‚proč‘, která na svoje ‚protože‘ ještě čekají anebo ta protože jsou v srdcích potutelně se usmívajících lidí. A tohle protože je u Kateřiny a HejTiho a oba se baví, když si představujou, jak si teď lámete hlavu. Kdo má ale fantazii, už má na ‚protože‘ určitě několik adeptů;)

Vesnička São Paio je pěkně roztahaná. Procházeli jsme jí pěkně dlouho a to ani nepočítám tu pěknou pauzu ve zvonici. No, ehm, dveře byly otevřený, nikde nikdo... Neřeknete to na nás? My jsme se vlastně chtěli původně podívat do kostela, ke kterýmu nás nasměroval jeden upovídaný sãopaioan (tenhle výraz je, uznávám, můj výmysl, normální člověk by řek prostě vesničan). Jenže kostel zavřenej, zvonice otevřená... Pár schodů po točitým schodišti nahoru... A nezvonila jsem, jen jsem si cinkla!

São Paio jsme nechali za sebou a kvečeru už jsme vcházeli do Gouvei. Tam, kam jsme mysleli, že dorazíme předcházejícího dne vlakem. Je to městečko taky značně roztahané, ale na náměstí jsme trefili a chtěli nakouknout do kostela, když se nám to v São Paiu nepodařilo. Možná se vám to bude zdát neuvěřitelný, ale za deset minut tam začínala mše! A po ní k nám přišel pan farář, přivítal nás osobně, ptal se odkud jsme, že prý v Portugalsku se mladí v kostele moc nevidí... Pak se tam přitočila jedna řádová sestřička a povídá, jestli se nechceme podívat do jejich místního kláštera, že je moc krásný a že by nám dokonce mohla i nabídnout nocleh, prý to tam mají pro zahraniční přátele toho kláštera nějak zařízené. Nejdřív jsme nemohli věřit vlastním uším a potom jsme odmítli... Trochu ze zdvořilosti a hlavně proto, že jsme měli náš plán, který zněl – dneska budeme spát pod stanem v kempu. Pan farář i milá slečna řeholnice se s námi rozloučili a najednou byli pryč. Jen co jsme vykoukli z kostela, začali jsme trochu litovat, že jsme tu sestřičku nevzali vážně. Z oblohy provazy vody. Ale my jsme chtěli konečně do těch hor a ne přespávat v klášteře! A tak jsme se opláštěnkovali a vykročili dál.

Zobrazeno 1178×

Komentáře

solipso

Přání čtenáře: Tohle je spíš deník a já raději cestopisy. Je to moc hezký, ale jestli to jde, tak zkuste psát trochu míň o tom co děláte (pokud to není něco fakt mimořádného) a víc co zajímavého jste viděli nebo slyšeli. Šťastnou cestu!

katerzina

Ahoj čtenáři! Jj, původní záměr tohoto blogu byl jen a pouze deník, aby ti doma věděli, jak je jejich blízkým za kopečkama:) Větší literární ambice nemám... Ale co není, možná jednou může být;)

Eleeshebat

Píšeš hezky, Katuscho, a piš dál jen podle svýho, to je nejlepší a přímo od tebe. :)

aniška

Podle mýho názoru dá tenhle styl psaní člověku víc než jen obyčejný cestopis. Zároveň ale chápu, že čte-li to někdo, kdo Káťu osobně nezná, tak mu to chvílemi nic neřekne. Ostatní však chtějí vědět jak se daří Kátě a to samotný Portugalsko je až na druhým místě. Takže jen tak dál Katuš, krásně se to čte :)

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio