Putování do Fatimy - kdo, kdy, kde, jak

Sedím. V suchu. V teple. Sama. V Coimbře. Normálka, zdá se. Ale zdání někdy klame. A tenhle víkend byl všechno možný jen ne normální. Teď mi ho připomíná hromada mokrých věcí porůznu rozházených a rozvěšených po pokoji, pračka, co právě pere druhou dávku, a pár papírků s poznámkama ležících na stole.

            Už jsem párkrát nějaký ten „vandr“ zažila: den putování na Finis Terru, pár krátkých puťáků po Česku a po Rumunsku, pár výletů v Alpách. Ale putování do Fatimy bylo něco úplně jinýho. Kdo nezažil... Ale i tak bych se s vámi chtěla podělit o co možná nejvíc dojmů, protože to nejde si to nechat pro sebe.

Poskládejte si moji mozaiku:) 

 

KDO

Padre João nové katedrály a tým mladých z centra pro vysokoškolské studenty uspořádali už čtvrtý ročník pěší poutě do Fatimy. Přihlásilo se asi 40 lidí. Povětšinou studenti, ale našli se i starší. I staří. Obdivovala jsem hlavně jednu bělovlasou paní ve věku mých bábiček. Jednak za to, že opravdu došla, a neméně za to, že ji vůbec napadlo jít, nebála se toho, že už je „stará“ a nevládne to, opravdu se přihlásila, sbalila a šla do toho. A opravdu tam došla.

Poprvé za ty 4 roky šli i zahraniční studenti. Kromě mě ještě Eva z Maďarska (mimochodem spolubydlící mojí brněnské spolužačky, svět je malý) a Antonín z Francie (šel jednou kolem toho centra, začal číst plakát, zrovna šel kolem padre, dali se do řeči a Antonín, ač nevěřící, se rozhodl, že prostě půjde. Šel a nelitoval.)

Týlové zabezpečení zajišťoval padre João s velkým autem, João – student medicíny s malým autem a Paulo Ricardo s malinkým autem (ten byl rychlá spojka).

 

KDY

Hlavní pouť, kdy do Fatimy míří poutníci nejen z celého Portugalska, se koná v květnu. Ta naše byla naštěstí už tenhle víkend. Předpověď počasí slibovala déšť, déšť, déšť. A taky že pršelo. Hned, jak jsme dostali v pátek ráno požehnání k odchodu, vytahovali jsme pláštěnky, deštníky a taková Eva například nepromokavou sukní z igeliťáku na odpadky.

 

KDE

Vyrazili jsme z Coimbry, první den jsme urazili asi 40 km, přespali v nějakém jakože centru mládeže, druhý den byla etapa kolem 30 km a nocleh v tělocvičně, třetí den ani ne 20 km a kolem poledne jsme vcházeli do Fatimy.

Budíček 5:05 v sobotu i v neděli byl drsnej, ale všichni se bez protestů vyhrabali ze spacáků a začali se chystat. Po šesté vyrážka, kolem půl desáté snídně, po jedné oběd, večeře vždycky až když jsme došli, tzn. v pátek kolem sedmý a v sobotu už kolem šestý.

Šlo se hlavně po frekventovaných silnicích, občas ale i po malých silničkách nebo polňačkách mezi vesnicema. Takže žádný extra výhledy nebo přírodní zajímavosti po cestě. Směr nám občas ukazovaly šipky naktreslené přímo na silnici, občas prostě směrovky pro auta, občas igelitový fáborky a často na křižovatkách jakákoli značka prostě chyběla. Už mnoho lidí ale tu cestu nešlo poprvé, takže jsme se nikdy neztratili všichni. Vždycky jenom malé skupinky, který potom doprovodné auto našlo a nasměrovalo správně.

 

JAK

Vyráželo se v pátek 6 ráno. Velké batohy s karimatkama, spacákama, oblečením a dalšíma nezbytnostma jsme naložili na takovej menší náklaďák, přihodili barely s vodou, obalili igelitem, převázali, řídil padre João. Do druhýho auta jsme nanosili jídlo, řídila nejdřív Rita a pak João medik.

Já jsem původně myslela, že se půjde normálně s plnou polní, a proto jsem ráno před vyrážkou narychlo vytahovala ze vzorně sbalenýho batohu aspoň flašku s vodou, pár čokotyčinek a pláštěnku. A přitom jsem zjistila, že jsem doma nechala foťák... Začalo to ve mě hlodat, a než ostatní dorazili a organizátoři dořešili poslední věci, tak jsem se zvedla, utíkala jsem domů, popadla foťák připravený na stole a malý baťoh a utíkala zpátky, stihla jsem to. A poprvé jsem za to putování zmokla.

Kromě jídla jsem se v tom autě druhý den vezla i já, protože každé došláplutí na pravou nohu neskutečně bolelo, první večer jsem chodila o koštěti (najít hůl se mi v eukalyptovém houští nepodařilo), ráno to bylo trochu lepší, ale po pár metrech jsem to vzdala, i když jsem strašně chtěla jít. Kromě mě tam druhý den jel i Henrique s podobnýma problémama (ale kromě kotníků měl v kelu i koleno) a chvilku Tania (no, to samé asi).

 

Poslední a úplně nejdůležitější dílek mozaiky najdete v dalším příspěvku.