Díl pátý: Prší, prší, jen se leje

Déšť je vlastně docela poetický přírodní úkaz, všimli jsme si toho někdy? Když se zatáhne, prvních pár kapek zabuší na rozpálenou zem, tulák vlítne do stohu, nebe se změní v konev plnou vláhy... Ne, nezbláznila jsem se, jenom jsem si nechala napadnout pár (tedy právě tři) deštivých písniček, znáte je? Tu první jsme zpívávali s bráchou ve flétnovým souboru, tu druhou nás učil táta, když jsme byli malí a tu třetí znám od mamky.

            Ale nenechte se mýlit, širák byl krásný a bez deště. To jen teď za oknem slyším, jak venku leje, a nechala jsem se unést. Nad ránem, když jsem se probudila a ještě byla tma, sice začalo krápat, ale za chvilku přestalo. Troufám si tvrdit, že to bylo silou vůle – říkala jsem si: „Ne, ještě ne, ještě chvilku chceme spát...“. A probudili jsme se až ráno. Kdo zná rána v přírodě, ví. Ví třeba, že ten obyčejný sýr nikdy jindy nechutná tak dobře, jako když ho vytáhnete slisovanej z batohu a přikusujete k včerejšímu chlebu, ještě zavrtaní ve spacákách, ale už úplně čilí, kolem sebe v okruhu několika kilometrů jen hvozdy.  

            Přesně tak jsme to měli i my. Ale jen co jsme se zvedli od snídaně, tak to začalo. HejTi sice dovezl dvě pláštěnky, ale... Ač jsem se trochu bránila, dostala jsem tu lepší, větší, s hrbem na batoh, novější a neděravou a on se nasoukal do Medžugorského ponča půjčeného od své mamky. Je to džentlmen;) Možná už teď můžu říct, že po téhle pouti jsme tu pláštěnku museli zlikvidovat, protože se prostě po cestě úplně roztrhala. Ale tehdy byla ještě víceméně v pořádku, a tak jsme se opláštěnkovali a vyrazili směrem Gouveia.

Jít po silnici asi každýho po čase omrzí. I nás, a proto jsme to vzali zkratkou. Taková pěšina to byla a najednou se před náma objevil domek. Ale nebyl to obyčejný domek, byl to... (jé, pardon, mě dneska napadají blbosti:) ) Byl to domek seskládanej z kamenů a jednu stěnu tvořil prostě jeden obrovskej balvan. Přišli jsme blíž a najednou se začly vynořovat další domky, tentokrát už ale více méně moderní. Asi nějaká portugalská samota, říkáme si, a jdeme blíž. Ale pak už jsme jen couvali a snažili se nedělat moc prudký pohyby, aby nás ten pes, co se tam najednou objevil a varovně štěkal, nesežral.

Obojího (jakože domků seskládaných z kamenů i nebezpečně vypadajících psů) jsme si ještě na další cestě užili dost, ale znáte to – poprvé vás něco hodně překvapí, když to vidíte podruhé, už to není takový šok, potřetí už jen říkáte – hele, tamhle taky! no a potom už se to pomalu stává normální :D

Nevím, jestli se vlastní putování dá nějak slovně sdělit... Přemýšlím a čím dál víc se mi zdá, že asi ne. Mohla bych sice psát, kde po jaký cestě jsme šli, o čem jsme si povídali, kde nás co překvapilo a tak, ale stejně nemám šanci vám to předat autenticky... A tak ještě popíšu jen pár okamžiků a doporučuju se někam vydat a zažít to na vlastní kůži.

Takže... Po té naší cestě-zkratce jsme došli do nějaký vesničky. Spousta okolních zahrádek a polorozpadlých domků bylo na prodej, a tak jsme procházeli a plánovali si, jestli si koupíme spíš tenhle s výhledem nebo tenhle s lesem;) Taky si někdy takovou hru zahrajte, se to super. I když prší!

Došli jsme na hlavní silnici, nikde nikdo, dveře do kostela zavřený.

Tady naše kronika nekončí, ale já teď na pár dní končím, protože zítra v šest ráno vyrážím na třídenní pěší pouť do Fatimy. Myslím, že je dobré vzít s sebou kromě pláštěnky a dobrých bot i úmysly, které se dají promodlit. Třeba zrovna ty vaše... Vím, že to nabízím na poslední chvíli, ale snad to není úplně pozdě a dáte mi vědět. Smsky to jistí;)