Peregrinação a pé a Fátima – um caminho sem rodeios

            Od paní Terezy jsem dostala informační letáčky o diecézní pouti mládeže do Fatimy. Na titulní stránce té maličkaté brožurky je cesta, pár šlápot a nápis Peregrinação a pé a Fátima – um caminho sem rodeios, přeložit se to dá jako Pěší putování do Fatimy – cesta bez vytáček/ zacházek.

Jo, mně by stačil jeden, ale že prý ty ostatní mám rozdat třeba kamarádům ve škole. Chvilku jsem se bránila, že moji kamarádi nejsou věřící a tak, ale buďto mi nerozuměla nebo to nepovažovala za důležitý. A tak jsem se rozhodla, že teda někoho pozvat zkusím.

Hned když jsem otvírala dveře privátu, srazila jsem se v nich s Lilian. To je další z mých spolubydlících, je ze Španělska a docela fajn. Portugalsky se zašala učit teprve před pár měsíci, tak nevím, jestli pochopila, na co ji to zvu, ale stejně prý nerada chodí pěšky.

Na hodině němčiny jsem pozvánku ukazovala Susane, Portugalce, která už mi jednou, když jsme společně čekaly na chodbě, vyprávěla, že učí nábožko. Nejdřív vypadala překvapeně, že zrovna já ji zvu na katolickou akci. Potom si začla prohlížet ten letáček a že prý tam jde s jinou skupinou, protože bydlí v Leirii a to už je jiná diecéze.

Potom jsem zkusila oslovit ještě dvě spolužačky, Martinu z Polska a Ines z Portugalska. Podezřívavě si podívaly na pozvánku a začaly se pochichtávat. Poděkovaly, ale myslím, že ani chvíli neuvažovaly o tom, že by se mohly zúčastnit... Martina jen tak ironicky nadnesla, že ona je taková katolická...

Připadala jsem si opravdu divně. Vůbec mě nebraly vážně: Putování? Pěšky? Do Fatimy? Cože? Církev? Ne, díky...A to jsem se vůbec nevnucovala, bylo to jen pozvání na úplně nefanatickou pouť s mládeží, na kterou já se moc těším...