Díl první: Jeden neobyčejný čtvrtek

Čtvrtek 3.4. byl pro spoustu lidí úplně obyčejný den. Ne tak pro mě a pro mého namorada. V ten den jsme totiž zkrátili vzdálenost mezi námi doslova o pár tisíc kilometrů. Dva měsíce jsme si psali a telefonovali přes půl Evropy a ve čtvrtek 3.4. měl začít týden, který strávíme spolu, takový týdenní rande:) Možná, že je to osobní věc a na tenhle blog nepatří, ale stejně mi to nedá, abych se s váma nepodělila o všechny zážitky a poznatky a radost, o který jsem díky tomuhle týdnu bohatší. Jste zvědaví, co? ;)

Plánovali jsme to setkání dlouho dopředu, úplně poprvé vlastně už ve žlutém autobuse z Prahy do Brna, cestou z prosincového přípravného setkání na BPD. Leden a zkouškový uteklo jako voda, o únoru a březnu víte z mých zápisků tady. První dubnový čtvrtek jsem ještě šla do školy, ačkoli jsem myšlenkama už byla jinde. Potom jsem do batůžku naházela pár nezbytností, ale pořád ještě bylo hodně času do odjezdu autobusu do Lisabonu, kam mělo o půlnoci přiletět letadlo z Vídně. A tak si říkám, že vlastně v sedm je mše v Sé Velhe, a že by to byl krásný začátek... Byl:) Paní Tereza mi pak popřála šťastnou cestu a už jsem utíkala na autobusák. Ne proto, že bych měla málo času, prostě proto, že jsem měla radost. Jízdenky ještě byly, autobus přijel i odjel včas, domluvila jsem si zastávku na letišti, kam se někdy ani nezajíždí. Všechno klapalo a za pár hodin už jsem čekala v letištní hale.

Společně se mnou tam na přílet někoho blízkého čekalo spousta lidí, mladí i staří, ospalí i bdělí, černí i bílí. A byla jsem za ty dvě hoďky svědkem spoustu krásných setkání, příletová hala je krásné místo:) Když už se blížil čas příletu Skyeurope, zeptala se mě jedna starší paní, jestli čekám taky na ten let z Vídně – měla jí přiletět kamarádka a lidi pořád vycházeli a vycházeli a my jsme ani jedna ne a ne uvidět ty naše. A tak jsme si povídaly o tom, na koho čekáme, co tady v Portugalsku děláme, co máme v plánu a tak... A oběma nám to čekání ubíhalo trochu rychleji a o moc příjemněji. 10 minut po příletu, 20 minut po příletu... A potom už se ve dveřích objevila jedna známá tvář, rychle jsem se s tou milou Němkou, která už tolik let žije v Portugalsku rozloučila, a utíkala jsem naproti HejTimu. Jak z filmu, no, já vím, ale bylo to tak:)

Jen co jsme se dost naobjímali, vydali jsme se na první pouť – do centra Lisabonu, kde jsme měli domluvený sraz se Sylvou, mojí spolužačkou z Brna. Stejně jako já jsem na Erasmu v Coimbře, ona je v Lisabonu. Chudák kvůli nám musela ponocovat, protože metro ani autobusy už nejezdily, a tak jsme šli asi hodinu pěšky. Po cestě jsem dostala jedno římátko (kdybyste nevěděli, co to je, tak vězte, že u nás doma se říká třeba dárku z brna brňátko, bystřejší už pochopili), voňavou borovicovou šišku, která se cestou do Portugalska krásně rozvila:) Stejně jsou nejhezčí dárky ty, který se nedají koupit.

Jak jsme se blížili čtvrti, ve které jsme se měli se Sylvou potkat, přestali jsme dávat pozor a už jsme nevěděli, kde jsme. Naštěstí jsme ale zahlídli v dálce na pusté křižovatce černou mávající postavu, a byla to ona:) Stále znova mě překvapuje, jak je snadný se potkat s lidma, který znám z Česka, takhle daleko od domova... A jak je to pěkný:) Zavedla nás do takového malého domečku s ještě menším pokojem, kde jsme tu noc našli útočiště, popřála nám dobrou noc a usnula spokojeným spánkem. My jsme ještě v modlitbě za všechno poděkovali tomu nahoře a taky jsme padli.