Díl druhý: Den v Lisabonu

Páteční ráno...taková pohodáá! Ani Sylvu s Kubou ani nás nic nehonilo, a tak jsme ještě chvíli jen tak leželi, povídali si a bylo nám fajn. Původně jsme s HejTim chtěli hned ráno vyrazit směr Coimbra, ale když jsme slyšeli, co všechno se dá v Lisabonu vidět, rozhodli jsme se jeden den zůstat a trochu si tu metropoli ;) projít. Sylva nám všem jako správná hostitelka nabídla snídani, a tak jsme baštili jogurt, plánovali kam dřív a kam potom, sluníčko se dralo malým okýnkem s žaluziema dovnitř, slibovalo nádherný slunečný den a padala na nás taková ta portugalská nikamnespěchací nálada:)

Potom jsme se ale přece jen s našima kamarádama rozloučili. Oni si to namířili na pláž a my do centra. Jedli jsme výborný sladký pomeranče (ze sladkých ruk jsme si nic nedělali), proplítali se lisabonskýma uličkama, který jsou podobně strmý jako v Coimbře (ale přece jenom jsou jinačí) a slunko pálilo... Mapu jsme s sebou sice měli, ale šli jsme spíš přibližným směrem, cíl – Castelo São Jorge neboli Hrad svatého Jiří. Je to hrad, kde se psala historie. Třeba když se Vasco de Gama vrátil ze své objevné plavby do Indie, byl přijat portugalským králem Manuelem právě tady.

Po cestě jsme náhodou objevili elevador, což je v překladu výtah, ale ve skutečnosti by se to dalo přirovnat takové lanovce ve strmé ulici. Je už docela starý, ale pořád jezdí a vozí líné lisaboňany a zvědavé turisty nějakých 30 metrů výškového rozdílu z dolní čtvrtě do horní čtvrtě. My jsme si ho jen vyfotili, koupili kraťasy (jet do Portugalska a zapomenout na ně, no chápete to?;) ) přešli jsme tři kopečky, vyšplhali se na ten nejvyšší, zaplatili vstupný na hrad a čas jakoby se zastavil. Stejný nápad jako my mělo docela dost lidí, ale rozprostřeli se po všech možných věžích, nádvořích, vyhlídkách a zákoutích a vůbec tam nebylo přeplněno. Ve stínu bylo příjemně, na sluníčku začínalo pražit víc a víc, tak jsme s ním trochu hráli na schovku.

Kocháme se tak výhledem na Lisabon, Tejo, mosty přes něj a najednou za sebou slyšíme češtinu. No nepozdravte se s krajanama:) Navzájem jsme se vyfotili a vyzvídali jsme, co tu děláme. Představte si, byly to nějaký dvě kamarádky, který si koupily letenky, když byly zrovna v akci (ty letenky), a na pár dní si prostě zajely do Lisabonu. Jen tak, na prodloužený víkend:) A přiletěly taky o půlnoci se Skyeurope.

Prošli jsme po hradbách, zastavili se ve věžích, sešli na nádvoří, pozorovali páva, poslouchali kytaristu, co tam jen tak seděl, před sebou klobouk, hrál jak koncertní mistr a celý nádvoří a přilehlý ochozy naplňoval takovou příjemnou atmosférou...

Oběd v jedné podhradní restauraci se protáhl do odpoledne, tak dobře se tam sedělo nad vínem a povídalo a povídalo...

Potom jsme měli v plánu podívat se do katedrály. Je tak podobná coimberské Sé Velhe! Jen co jsme si sedli, začal kdosi rozsvěcet svíčky, smotávat provazy kolem presbytáře a vůbec všechno vypadalo, že co nevidět začne mše. Stačilo na sebe mrknout a bylo jasný, že zůstanem. No, původně asi měla začít co nevidět, ale padre prý ještě něco řešil v sakristii, tak začla s půlhodinovým zpožděním. Což by nám ani nevadilo, ale byla... strašně rychlá. Padre oddrmolil texty, kázání úplně vynechal, žádné zpívání... Potom následoval růženec před vystavenou nejsvětější svátostí, který byl snad delší než samotná mše... Vyšli jsme z toho kostela a byli jsme takoví... nesví?

Procházkou jsme pak došli k řece, která shora vypadala tak impozantně. Tady na břehu jsme nejdřív museli hledat, kde končí plot, který brání lidem jenom se přiblížit. Chtěli si trochu očvachtat nohy, ale no, ehm, Tejo v Lisabonu není zrovna nejčistší... Tak jsme tam jen chvilku stáli, tušili tam někde kousek napravo oceán a utíkali před příbojem:)

Slunce se začínalo klonit k západu a tak jsme Belémskou věž, klášter dos Jerónimos a další lisabonské perly nechali na příště a vydali se čtvrtí, kterou nechal postavit markýz de Pomball na metro. Ta čtvrť je zajímavá tím, že byla postavená po zemětřesení roku 1755, domy v ní jsou si podobný, bez zbytečnýho zdobení, ulice svírají vždy pravý úhel. Markýz de Pomball výstavbou téhle čtvrti elegantně vyřešil problémy, které nastaly po už zmiňovaném zemětřesení. Svoje heslo „Pohřbít mrtvé a postarat se o živé“ zrealizoval a získal si tak všeobecnou oblibu a moc, ačkoli králem nebyl a být nemohl. Takové portugalské osvícenství:)

Konec historie, zpátky do přítomnosti! Na rohu tam seděly dvě slečny, jedna s příčnou flétnou, jedna s akordeonem a hrály a hrály a hrály... A když nehrály, povídaly si s lidma, který se u nich zastavovaly a úplně bylo vidět, jak je tohle pouliční muzicírování baví. Byly mě nějaký povědomý a aby ne – už jsem je potkala tady v Coimbře na baixe!

Ten den to ale ještě nebylo poslední hezký setkání, který nás mělo potkat. Vrátili jsme se k Sylvě pro batohy, který jsme si nechali u nich pod takovou stříškou v zahradě, a nechali jsme se nasměrovat na Sete Rios. Jo, to je ten autobusák, na který jsem před dvěma měsící tak krkolomě a na poslední chvíli dorazila. Neměl být daleko, ale přece jsme si radši dali časovou rezervu. A dobře jsme udělali:)

Na jedné vylidněné křižovatce jsme přemýšleli kam dál a najednou se tam objevil takový mladý černoch. Poradil nám, a protože jsme asi vypadali hodně ztraceně, dokonce se nabídl, že půjde s náma, že to má stejně při cestě. Tudy, kudy nás vedl, bysme to asi sami nikdy nenašli, tunel, podchody, nadchody, křižovatky... Zezačátku jsme trochu pochybovali o tom, jestli nám rozuměl správně kam se potřebujem dostat, protože na mapě to vůbec nevypadalo tak složitě, ale čím dýl jsme šli, tím víc jsme chápali:) Byl strašně sympatickej a ochotnej, mluvil pro mě srozumitelnou portugalštinou a sám rozuměl té mojí, probrali jsme všechno možný od Lisabonu přes Česko až po školství v Guinnei Bissau, kde je doma. Odjel tam odtud před sedmi roky za prací do Portugalska, společně se sestrou. U té je tu teď prý v Lisabonu na návštěvě, a sám pracuje na stavbách až v Zaragoze ve Španělsku (den a půl cestování)... S rodičema se vidí jen když sem čas od času přijedou na prázdniny... A přesto všechno to byl radostnej, ochotnej a milej člověk, kterej když jsme mu na Sete Rios děkovali, tak se ošíval, že to by přece udělal každej a že on až bude někdy potřebovat pomoc, tak se mu to určitě vrátí a tak... Krásné setkání...

My jsme naskočili do autobusu, unavení, ale šťastní, a za dvě a půl hoďky jsme vystupovali v zářící Coimbře. Procházeli jsme společně ty ulice, kterýma já jsem šla už potolikátý a přesto to bylo teď nový, a když jsme došli před radnici, seděla na stejném místě jako jsem sedávala já nějaká černá postavička s notebookem na klíně. Popošli jsme blíž a hádejte, koho jsme tam potkali, jak loví internet! Markétu, jednu Češku, se kterou se znám z výletu do Évory:)

A to už bylo opravdu poslední setkání toho krásnýho portugalskýho dne. Pokračování příště:)