Díl čtvrtý: Den v Coimbře a noc v horách Serra da Estrela

            Dneska je to strašně dlouhý, omlouvám se, ale to všechno jsme zažili v jednu jedinou neděli, fakt. Pohodlně se usaďte, uvařte si čaj, na misku nějakou mlsotu... Film začíná:)

---

           

             Nedělní mše, kde jinde než v Sé Velhe, byla... úplně jiná než ty předchozí. Odpovědi jsme říkali společně česky, i když normálně už se díky misálu chytám i portugalsky. A bylo to tak dobře, protože jsme si nějak víc uvědomovali, co říkáme. Nemohli jsme se nechat vést davem, ale sami jsme museli přemýšlet, co se kdy říká a proč. Není to vždycky jednoduchý nenechat se strhnout jinou melodií a rytmem ostatních.

            A potom ten hudební doprovod... Ve všední dny se nezpívá vůbec a v neděli si občas stouply k mikrofonu tři černošky a zpívaly jednohlasně nějaký písničky. Docela pěkně, ale ta harmonie tam strašně chyběla. Tuhle neděli to bylo jiný. Zpívali a hráli dva šikovní kytaristi Miguel a Duarte (ale seznámila jsem se s nima až další neděli ;) ). A ta mše dostala úplně jinej rozměr, byla  radostnější a krásnější a ... a tak ;) 

            A potom přijímání... jak jsme tak společně šli přijmout tělo Kristovo, uvědomila jsem si, jak je to krásná cesta. I se vším tím strkáním, omlouváním, uhýbáním, čekáním, pouštěním před sebe. A ještě když jsme ji mohli jít společně a vědět, že ten druhý to cítí podobně...

            Ech, konec úvah, slibuju, že se pokusím tu nepopisovat nepopsatelný věci.

            Před kostelem (tedy vlastně vedle, ale to není důležitý) jsem paní Tereze představila HejTiho, následovala líbačka (seznamovací), ale pak jsme se s ní hned rozloučili, vyběhli kopec ke mně na privát a dali si výbornou snídani na slunečné zahradě. S melounem. Mňam. Doporučujem :)

            Odpoledne jsme se střídavě balili a hledali možné spoje do hor. Variant bylo fakt nepřeberně – Pohorky? Když je venku tak krásně? Pláštěnku? Spíš opalovací krém! A co nůž? Jé, my nemáme nůž! (můj odpočívá v odpaďáku na vídeňským letišti a HejTiho je připravenej na brněnském privátě na stole) Vlakem? Autobusem? Do Manteigas? Do Guardy? Přesunuli jsme se k fakultě psychologie, tentokrát na práh, protože tam byl lepší signál, a hledali a hledali: Ale vždyť tam nic rozumně nejede! Na mapce, kterou jsem kdysi vyfasovala v turistických informacích, se krčilo ještě jedno městečko, které vypadalo, že by šlo – Gouveia. Moc jsme tomu sice nevěřili, ale zkusili jsme to naťukat a blik – krásný přímý vlakový spoj, odjezd za dvě hoďky!

Dobalili jsme se, rychle jsme udělali obědovečeři (taková co dům dal, ale přesto nebo právě proto (?) měla úspěch) a pelášili jsme na nádraží. Bylo to nádraží až úplně za městem, kde jsem ještě nikdy nebyla, a kromě toho hodiny na lékárnách, co jsme míjely, ukazovaly čas plus mínus čtvrt hodiny, ale i tak jsme měli výbornou náladu, vyráželi jsme na náš první společnej vandr vandrovatej! Na baixe jsme potkali usměvavou Lilian, přála nám šťastnou cestu:) Došli jsme včas, koupili jízdenky do Gouvei, sedli do správného vlaku...

Po cestě jsme odpovídali na smsky mému rodičstvu do Řecka, smáli se už ani nevím čemu, venku se začalo stmívat... PO dvou hodinách už jsme nějak tušili, že bysme tam měli být. Inu neradi bysme přejeli, a proto jsem se optala pana průvodčího a ten odvětil: „Gouveia? No to je příští zastávka!“ Jen co jsme stihli obout boty, oblíct bundy a nahodit batohy, vlak už brzdil:)

Vystoupili jsme, vlak zapískal, odjel, prošli jsme malinkatou nádražní budovou a obklopilo nás ticho. „Náádhernéé ticho hôr...“. A vzduch voněl, bylo docela teplo a nám jakoby zase začínaly prázdniny. Nabažili jsme se romantiky a potom jsme si uvědomili, že by to chtělo se rozhodnout, jestli se teď vydáme doprava nebo doleva, protože zůstat na nádraží jsme v plánu neměli. Chtěli jsme původně dojít za Gouveiu do kempu, tam přespat, ráno se vrátit do vesnice, koupit si mapku a pak vymyslet, kam dál. Dobře jsme to měli naplánovaný, což?

Vydali jsme se doprava, jen tak, podle citu. A pak jsme na té pusté ulici potkali paní, která se s náma dala do řeči. Nejdřív jsem jí docela rozumněla, takový ty fráze, kterýma se vždycky začíná hovor už zvládám. Ale poté, co se mě zeptala, jestli jsme z Francie a já jsem jí odpověděla že ne, že z Česka, jsem se začla totálně ztrácet. Chytla jsem snad dvě slovíčka z toho vodopádu, fakt jsem byla zmatená... Nicméně jsme pochopili, že do Gouvei bysme tímhle směrem nedošli, že se máme otočit o 180° a jít furt po silnici, jináč že to nejde. Potom nám ukázala kde ten cíl vlastně je – světýlka na protějším kopci za hlubokým údolím:)) Ať žije komunikace rukama nohama!

Ale to pořád ještě nebyl ten největší šok – vrtalo mně hlavou, jaktože mi ta její portugalština připadá nějaká divná a pak jsem najednou pochopila. Ptám se: „Vy teď mluvíte francouzsky, že?“ A ona naprosto samozřejmě odpověděla: „Samozřejmě...“ Tak to jsme nevydrželi a vybuchli jsme smíchy:)) Že na mě budou mluvit francouzsky domorodé obyvatelky portugalských hor, toho bych se ani ve snu nenadála.

Nicméně směr jsme díky ní nabrali správně. A taky jsme pochopili to, co jsme tušili při studiu naší ne příliš podrobné mapy Portugalska (lepší měřítko než 1:600 000 prostě sehnat nešlo). Totiž že městečko Gouveia leží sice skoro v srdci Serry da Estrely, ale koleje tam nevedou. A to nádraží, kde jsme vystoupili se sice jmenovalo Gouveia – Gare, ale jenom proto, že se tak jmenuje celá ta oblast :D

Možná by to někoho rozhodilo, ale my jsme radši šli dál a rozhlíželi se po nějaké hezké odbočce, protože jsme si spočítali, že chtít dojít do Gouvei ještě dneska je bláhovost a že nás tedy čeká stanování ve volné přírodě. Ehm, kdo byl někdy v Portugalsku, tak mi asi potvrdí, že najít mezi těma křovinama a eukalyptama a šutrama nějaký jakž takž místo, je docela fuška. Všecko jsme si to uvědomovali, ale přesto nás ani na chvilku nenapadlo, že by se nám to nepodařilo. A vida, první odbočka. Rozsvěcuju čelovku, která za chvíli začne slábnout a slábne a slábne až za chvilku zeslábne docela. Hm, tak příště si asi vyměním baterie.

Rozkoukali jsme se, zhodnotili to tak, že by to sice šlo, ale je to hned u silnice a místa málo, a šli jsme ještě pátrat dál. Vrátit se můžem vždycky. A představte si, za chviličku už jsme šli po krásné široké pěšině s borovicema na jedné straně a takovýma kyticema nějakejch bílejch rostlinek na druhé. A mezi travnatýma pláckama jsme si mohli vybírat... Nevraceli jsme se. A protože bylo teplo a jasná obloha, ani jsme nestavěli stan. Batohy s botama jsme přikryli pláštěnkou kvůli ranní rose a zalezli do spacáků.

Při večerní modlitbě jsme opravdu měli za co děkovat. Nejen za to, že jsme potkali lidi, kteří nám poradili. Nebo že jsme našli tohle krásný místo a že je počasí na širák. Hlavně a nejvíc za to, že jsme se mohli vydat na naši první společnou cestu. Cestu, díky které jsme se zas o hodně víc navzájem poznali.

Myslím, že není snadný najít člověka, kterej nezačne ztrácet hlavu nebo aspoň trochu neznervózní, když 1) potmě dojede do cizí krajiny 2) je jinde, než si myslel 3) lidi na něj mluví cizím jazykem 4) baterka chcípne 5) není kde složit hlavu...

A nám bylo tak strašně fajn! A těšili jsme se na další den, co nás čeká, a na ráno, až uvidíme, kde jsme vlastně nocovali. A vy to taky uvidíte, když se podíváte do fotoalba;)