první kapitola mého portugalského příběhu

viagens na terra portuguesa 

za devatero horama a devatero řekama, žila byla jednou jedna kateřina, která si usmyslela, že by nechtěla strávit celý svůj studentský život v brně. ne že by brno nebylo fajn, ale vždycky jí to táhlo do světa. a proto, když se dozvěděla o možnosti jet do portugalska na semestr studovat, váhala jen chvilku a potom se vrhla do zařizování.

mohla si vybrat ze čtyř měst, ze čtyř univerzit zvučných jmen, které ale zvučí jen v uších těch, kdo už někdy v portugalsku byli nebo se o něj víc zajímají;) otázka tedy byla: lisboa? porto? coimbra? nebo evora? neváhala moc dlouho. lisabon je určitě krásný, ale je to veliké město, studenti jsou určitě rozptýlení po všech možných koutech...tam by se podívala na výlet, ale studovat by tam nechtěla. evora, ta je z těch čtyř nejmenší a nevěděla o ní nic. zato v portu a coimbře už byla a ví, že obě ta města mají svoji nezaměnitelnou atmosféru. z porta si pamatuje strmé uličky, chudé mnohapatrové rozpadající se domy, dlaždičky azulejos, katedrálu, tejo, loďky, které převážely sudy s vínem a cálemský sklep, kde poprvé ochutnala portské... coimbra, to byla procházka historickým centrem, kde je na každém kroku nějaká fakulta a kamenná prázdná náměstí jakoby čekala na studenty, kteří se na prázdniny rozjeli domů. stačilo se tehdy trochu zasnít a představivost hned začala malovat obrázky, jak to asi vypadá ve školním roce. tehdy si říkala, že tady musí být krásné studovat. uprostřed historie se potkávat s budoucností...

od té doby, kdy se procházela společně s dalšími expedičníky coimbrou, uplynulo 3 a půl roku.

teď sedím v pokoji na koleji pedra nunese, pár kroků odtud šplouchá mondego a pozítří jdu poprvé do té školy, kolem které jsem tehdy chodila a ani mě nenapadlo, že bych se do ní vrátila jako studentka. a přece už tehdy, v létě roku 2004, se začal příběh, který vám teď chci na pokračování vyprávět. můj portugalský příběh:-)

kapitola první

začátky jsou prý vždycky těžké... aneb jak tam?

        už od října jsem přemýšlela o tom, jestli ta elektronická letenka, kterou mi sky europe vyplivlo z tiskárny a na které bylo jen moje jméno a nějaký kód, mi bude opravdu co platná. a byla:) dělám si někdy starosti úplně zbytečně. a naopak, někdy si je nedělám, ačkoli bych měla, ale nebudeme předbíhat.

        na vídeňské letiště jsem dojela domácím taxi, což bylo moc fajn. a dojeli jsme včas! dokonce s předstihem;) když se za mnou potom zavřely dveře vedoucí k bráně b, připadala jsem si jako český pohádkový honza, co jde do světa. jen ranec s buchtama jsem vyměnila za baťůžek s notebookem. měla jsem trochu obavy, jestli se na tom letišti neztratím, nezamotám, jestli to všechno pochopím a takrůzněpodobně. opět zbytečně, na letišti je to hodně jednoduchá šipkovaná. kdo to ale měl vědět, že, když letěl kdysi a ještě si z toho moc nepamatuje, ehm.

        první rozčarování z představy, že všechno nepůjde jako po másle a podle plánu bylo, že jsem musela nechat na kontrole příručních zavazadel svůj nejlepší, nejhezčí, nejpraktičtější a hlavně jediný nůž. jako kdybych to tisíckrát neslyšela a nečetla, že takové věci se do letadla netahaj. no dobrá, byl to jen nůž, mohla jsem si za svou blbost sama, jedeme dál.

        ale ouha, letadlo mělo odlet ve 21:30 a v tu dobu jsem ještě společně se všemi spolupasažéry stepovala v té prosklené budlině, odkud už není úniku:) pak se otevřely dveře, naskákali jsme do autobusu, odjeli k letadlu a tam jsme stáli a čekali a čekali a stáli, zatímco kolem letadla pobíhali lidé v reflexních vestách, občas přijelo nějaký auto a nikdo nám nic neřekl, 20 minut po ohlášeném odletu. vůbec člověk nemá podezření, že zrovna to jeho letadlo má asi nějaký defekt, kvůli kterýmu pak třeba bídně zhyne;) ne, to přeháním, nálada v autobuse byla kupodivu dobrá, němčina se proplítala s portugalštinou, češtinou i slovenštinou a měla jsem takový pocit, že všichni cestujou s nějakou blízkou duší, jen já su tam sólo... byl to pravda jen pocit. jednak psychické a smskové mosty fungujou a druhak – když nás konečně po dalších dvaceti minutách čekání vně autobusu nechali nastoupit po schůdkách jako prezidenty do toho vzdušného korábu, nebyla jsem zdaleka jediná, kdo měl trojsedadlo i s okýnkem pro sebe:)

        za hřmění motorů jsme se zlehounka odlepili od země a pomalu jsme se vzdalovali od těch maličkých zemských oranžových galaxií, ve kterých bydlí, pracují, žijí a milují lidé. noční let přece taky může být romantika, ne?

        v lisabonu na letišti jsem si vylovila z pásu svůj kufr, který tehdy ještě neměl žádný defekt (teď už má, ale není to nic vážného, nemějte strach), a byla jsem moc ráda, že jsem svoji první cestu sama letadlem zvládla.

        přeštelovala (krásné české slovo, viďte?) jsem si hodiny na mobilu, v portugalsku je totiž greenwichský čas a zjistila, že mi blbne budík i upomínky (doufám, že se ten můj mobil stařeček aklimatizuje a zas začne fungovat jako normálně). měla jsem 6 hodin času, abych našla, odkud mi jede autobus do coimbry a chtěla jsem je strávit poklimbáváním v letištní hale. šipka ani reklama nikde žádná, informace zavřené, před letištěm jen spousta taxíků. zbývalo zeptat se domorodců, kterých se tu pár vyskytovalo. tedy první kontakt s portugalskem face to face... připravila jsem si anglickou větu a... ouha: „nao falo ingles.“ dostalo se mi odpovědi. a tak jsem začla portugalsky. tedy, no, když si to tak zpětně přehrávám, docela se divím, že pochopili, co po nich chci:-)) kdyby nechtěli, tak nepochopí, ale tady, hned na letišti, jsem poznala první vlastnost, kterou měli skoro všichni portugalci i portugalky, které jsem zatím potkala. totiž že jsou vždycky ochotní pomoci a poradit a lovit v paměti ty zapomenutý anglický slovíčka nebo trpělivě a pomalu vyslovovat ty portugalský. k tomu bych ale ještě měla dodat, že radí v dobré vůli i tehdy, když si nejsou úplně jistí. to jsem tehdy ale nevěděla. a proto jsem se, ukolébána ujištěním, že autobus 44 jede z letiště na parque das nacoes, odkud mi jede bus do coimbry, usadila na jednu strašně tvrdou židli a na hodinu jsem upadla do toho stavu, kdy se pořád budíte a přesto znova zavíráte oči v naději, že třeba na chvilku usnete a načerpáte trochu sil. po té hodině jsem se rozhodla, že i když ještě ty autobusy nejezdí, tak tam přece můžu dojít - mám přece mapku z turistických informací - a budu mít klid, že vím, odkud mi to jede.

        za půl hoďky už jsem se proplétala mezi nástupišti a můj objevitelský duch zajásal, když jsem spatřila vyjíždět autobus rede expressos. ne sice ten můj, ale „mé“ společnosti, aktivně jsem si už doma koupila přes internet jízdenku právě s rede expressos, která byla sice levná, ale nebylo tam napsáno, odkudže z lisabonu vlastně odjíždí... a pak mě hned blesklo hlavou - a co když si večer budu říkat: "a to byl na dlouhou dobu poslední autobus rede expressos, který jsem viděla..."

        nádraží to bylo pěkné, v přízemí autobusy, v podzemí metro a v prvním patře vlaky. jen ty rede expressos ne a ne najít. když jsem ho teda prolezla skrz naskrz a žádná infotabule ani nic jiného nenasvědčovalo tomu, že odtud v 7 odjíždí můj bus, došla jsem k boudce, kde jsem svoji výzkumnou cestu začínala a tam jsem se dozvěděla sladké tajemství, totiž že rede expressos vůbec nejezdí odtud, ale ze sete rios. a sete rios, to je... no na mapě je to kousek, vlakem tak pět zastávek:-) tak jsem poděkovala a vydala jsem se i s tím velkým kufrem zpátky k vlakům a metru.

        z cedulí jsem moc moudrá nebyla, maj v tom trochu chaos, tak jsem se optala a prý že můžu jet metrem, jenže metro mělo začít jezdit až za půl hodiny a mně se už zdálo, že nestíhám, tak že prý můžu jet klidně vlakem a pak povídal cosi o 14...jenže nástupišť tam bylo jen 8 nebo 9:-) pak jsem u automatu na lístky potkala nějakýho pána, který jel stejným směrem a vlekl ohromný kufr a kolo z roku jedna dvě zabalené v pytli, kterej už toho evidentně hodně zažil. ale abych se vrátila k tomu předchozímu rozhovoru, ona ta 14 nebylo číslo nástupiště, ale... 114 je kód na lístek:-)) takhle je to s mojí portugalštinou:-)) nicméně lístek mám, říkám si, pojedem stejným vlakem, má odjezd prý 6:20. jdem na nástupiště, povídáme si a je nám trochu divný, že na ceduli s odjezdama pořád nic není. byl to rumun. do portugalska jezdí pracovat, protože si tu vydělá asi dvakrát tolik, co doma. prý tady je tak plus mínus rok a potom jede domů za rodinou. a takhle už prý byl tak čtyřikrát, jestli jsem to dobře pochopila. představte si to, já tady skuhrám, že jedu na půl roku pryč a tihle lidi z opravdickýho východu se prostě seberou, odjedou od rodiny i od dětí a jedou na rok pryč, aby se ti doma měli trochu líp... no a tak jsme čekali, bylo po šesté. pak se šel mrknout na nějakou jinou tabuli a zjistil, že se spletl, že  6:20 nic nejede, až 6:38. a mně už těch 6:20 připadalo docela na knop, protože jsem na sete rios musela dojet, zorientovat se tam, najít to nádraží a na nádraží svůj autobus... a už vás nebudu napínat, čekali jsme a čekali, vlak přijel, vystoupila jsem na sete rios 6:54, proběhla jsem nádražím, vyvezla se na autobusák, 6:57 naskočila do autobusu a v 7 jsme vyjeli a já jsem mohla konečně upadnout na dvě a půl hodiny do stavu podobného trhanému bezvědomí:)

        pomalu se rozednilo, bylo jasno, bylo mlhavo, pak zase jasno a pak už konečná – coimbra. v kavárně na cestě do centra jsem si poprvé portugalsky objednala čaj:) možná vám to připadá jako nic, ale pro mě tohle všechno byly malý úspěchy, ze kterých jsem měla ohromnou radost, protože portugalština ve škole a portugalština v akci je jako nebe a dudy:) došla jsem na nějakou autobusovou zastávku a zkoumala kterak se s tím těžkým kufrem přiblížit informacím, kde bych si koupila mapu a mohla se dopravit na koleje. a tu se mě jeden starý pán zeptal, kam potřebuju jet, a začali jsme se bavit, kdeže je ta univerzita a kdeže jsme teď a protože jsem mu moc nerozuměla, přidala se do hovoru jedna mladá slečna a úplně spontánně, že mi to bude překládat do angličtiny... to už se kolem nás začalo tvořit kolečko lidí, kteří taky čekali na bus a pobaveně a se zájmem poslouchali. v autobuse u řidiče jsem začala štrachat peníze a než jsem je vyštrachala, už jsem měla od jednoho přihlížejícího zaplacenou jízdenku:) potom mi společně s tou slečnou poradili kde vystoupit, zamávali jsme si a už se asi nikdy neuvidíme, ale je to další z malých kousků puzzle, ze kterých si tvořím svůj pohled na portugalce...

        no, dlužno ale dodat, že tam, kam mě poslali, mi mapu neprodali a tak jsem šla dál tak nějak podle čuchu a vyšplhala jsem až k univerzitě, kde ale byly informace zrušeny... už mně ani nebylo blbý se zeptat a jedna mladá slečna, co právě nastupovala do auta s maminkou mi poradila a potom prý že mě tam zavezou, no už jsem byla docela utrmácená a vypadaly úplně normálně, tak jsem naskočila a jen co jsme prokličkovali křivolakýma uličkama dolů k řece, už jsem zase vystupovala a přání pěkného dne mi zněla v uších:)

        s mapičkou v ruce už jsem se zase cítila trochu silnější v kramflecích. jenže v portugalsku mají jednu takovou zvláštní zvyklost – ulice na mapách sice pojmenovaný většinou mají, ale v reálu se asi přepokládá, že je všichni znají, takže jen občas někde je na rohu domu malovaná dlaždička azulejo s nápisem a jinak nic. tak jsem zase šla tak nějak zhruba a říkám si, hm, tohle by ty koleje i mohly být, ale žádná další indicie tu není... a vtom se ve dveřích objevila paní v županu a pantoflích a ptá se co hledám. tak jsem jí řekla, co jsem řekla a ona „tak pojďte dál!“ myslela jsem, že mi chce poradit, ale představte si, je to moje paní domácí julia:-) pomohla mi s kufrem, zodpověděla všechny všetečný otázky, který jsem byla schopna v angličtině formulovat (ale já s ní stejně začnu mluvit co nevidět protugalsky, i když s tou angličtinou bojuje statečně), dala mi klíče, provedla po mém přechodném domově a teď kdykoli ji potkám, tak se na mě usmívá a ptá se, jestli je všechno ok:). a je:), jen cestou do nákupního centra, kam budu chodit na net a odkud vám teď posílám tohle povídání, mě málem sežral nějakej portugalskej pes, ale pak si to rozmyslel a radši běžel závodit s právě projíždějícím autem:-)

        a protože za chvíli už bude zítra - a to už je jiná kapitola - zavřete oči, odcházím...