obyčejný coimberský víkend

víkend strávený „doma“ vůbec nebyl k zahození, ačkoli nebyl tak akční, jak ten předchozí.

v sobotu jsem dopoledne šla na net na psychologickou fakultu, dá se tam sedět ve vstupní hale, kde dokonce mají zásuvky. až jsem vyřídila seznam věcí, který si od té doby, kdy nemám net doma, píšu (praktická věc pro takový sklerózy jako já), bylo poledne. čas na oběd. to znamenalo oškrábat a nastrouhat brambory, oloupat česnek, vrazit do toho pár vajec, mouka, sůl, majoránka, pepř.... a kolem půl druhé už jsem měla nasmaženej kopec bramboráků, manuela prostřela stůl a pak jsme jedly, pily, hodovaly a dobrou vůli spolu měly:) pro patricii, manuelu i lilian, tj. pro všechny moje spolubydlící, které se v tu dobu vyskytovaly na privátě, byly bramboráky premiéra! a prý jim chutnaly, o to větší jsem z toho kuchařskýho pokusu měla radost. odpoledne bylo ve znamení úklidu – někdo to někdy udělat musí a „se“ zůstalo doma v česku... večer pár úkolů do školy a pak jsem padla za vlast, jak říká naše bábička.

v neděli na mě čekal zbytek úkolů. ne že bych byla tak pečlivá, ale já mám vždycky na začátku semestru dobrý předsevzetí dělat věci včas. snažím se to předsevzetí dodržet, což se sice málokdy podaří, vlastně zatím se mi to nepodařilo ještě nikdy, ale ještě jsem to nevzdala;)

potom jsem šla na mši, opravdu je to s portugalským misálem o poznání snazší:) a po ní jsem tentokrát zašla na oběd do menzy, kde jsem potkala spolužáka z polska z intenzivního kurzu a výborně jsme si popovídali. pak jsme se společně odebrali chytat net před fakultu (protože v neděli vás dovnitř nikdo nepustí, je neděle, takže zavřeno). a potom, když už jsem začla mrznout a baterie začla docházet, jsem zaklapla počítač.

slunko bylo pořád ještě vysoko a úplně svádělo k procházce. nazula jsem botasky a takovým indiánským během jsem se vydala na průzkum protějšího břehu řeky. ne že bych o portugalcích, přesněji o obyvatelích coimbry, měla přehnané mínění, ale... tolik skládek a odpadků všude, kolem domů úhor a houštiny, nové schody k modernímu sídlišti zarůstají planýma ostružinama a mezi nima se válí střepy z lahví...

pak najednou vidím něco jako les, i zajásá má vandrácká duše a zanořím se. ale tedy, není moc o co stát, jestli jste někdy prolízali prostor mezi teskem královo pole a lesnou, něco by vám to tam připomnělo:)) pak jsem prošla nějakým zpustlým pomerančovým sadem a najednou velká široká silnice, okraje ještě čekají na dobudování, nic tam nejezdí, zdá se, že nevede odnikud nikam, v dohledu žádný lidský obydlí... možná to někdy v budoucnu bude nějaká spojka mezi okrajovými částmi coimbry, ale stejně mě někdy portugalská logika a systém práce uniká.

večer jsem velmi brzo usnula nad knížkou jednoho angolského autora (v portugalštině samozřejmě!) a zdály se mi (už podruhý!) nějaký šílený cestovatelský sny – pořád jsem něco nestíhala, nic nevěděla, stres, chaos...moc si člověk neodpočine, když musí i ve spánku furt něco řešit, no, ale naštěstí jsem se z toho probudila do pondělní víceméně příjemné reality:)

oficiální školu mít v pondělí nebudu, ale stále ještě probíhá intenzivní kurz, takže tohle pondělí jsem tam byla od rána do pozdního odpoledne. chodí nás tam čím dál míň – možná se to někomu kryje s normálníma hodinama, možná se tam některým prostě nechce chodit, nevím. ale mě se to docela líbí, je to taková pohodička oproti těm oficiálním univerzitním hodinám, kde se nikdo s rychlostí ani výslovností moc nezalamuje... takže tak, ale jak se blíží konec února, chýlí se ke konci i tenhle kurz.