o dia segundo aneb cizinec se rozkoukává

o dia segundo aneb cizinec se rozkoukává

je neděle, den sváteční. což v reálu vypadá tak, že jsem v pohodě vstala, až jsem se probudila, a šla jsem pátrat na net, kde a v kolik jsou v coimbře mše. možná si říkáte, že by bylo jednodušší do nějakýho kostela zajít a prostě se podívat, ale není to tak jednoduchý, protože naše koleje jsou trochu mimo. tedy mimo centrum. a kostely jsou takřka jen v centru. ale to zase předbíhám, ještě snídaně:-)

při snídani jsem se potkala v kuchyni s timi, to je maďarka, která sice za pár dní odjíždí, ale přesto ještě nezanevřela na komunikaci s ostatníma. probraly jsme všechno možný od počasí přes školu, netopení, internet až k bydlení. a představte si, mám od ní teď kontakt na jednu češku, která bydlí v nějakým velkým bytě s dalšíma erasmákama a možná, že až mě za 14 dní vyhodí z těchhle kolejí, tak bych tam s nima mohla být...! možná, zatím mám jen telefonní číslo, ale i tak, dějou se tady každý den malý zázraky...

když jsem se potom teda konečně rozhodla vydat do města, hrozně pršelo, průtrž mračen (ode dneška už vím, že portugalsky je to cargas de água). tak vyzkouším autobus, říkám si. podle jízdního řádu od paní domácí měl jezdit, podle jízdního řádu na zastávce jezdí jednou za uherskej rok. čím to? pak jsem na to přišla – paní domácí mi dala jízdní řád z roku 2006... ale nevadí, mám deštník, mapu a k tomu dobré boty, vydám se pěšky. je vlastně moc fajn procházet se v dešti po coimbře. dá se třeba najít sportovní stadion a hned vedle kostel, takže sedíte v lavici a zvenku zřetelně slyšíte, co se na stadioně právě děje. jdete dál a vidíte historický domy, který nikdo moc neopravuje, ačkoli by za to stály. a vedle spousty paneláků, ale ne těch českejch, jsou takový, hm, jak to říct...středomořský? představíte si pod tím něco?

celou dobu chodíte z kopce do kopce a otvíraj se vám nový a nový neotřelý výhledy, pohledy a průhledy. a teď sonda do chování portugalských řidičů – představte si prudkej kopec, v půlce přechod, na něm stojí kateřina a seshora se řítí auto a vůbec nevypadá, že by na té kluzké silnici mohlo (natož chtělo) zastavit. tak čekám, čekám a stává se nemožné. ano, nebyl tam vůbec nikdo než já a to auto a nejen že mě nesmetlo, ale dokonce mě pustilo. a to se potom v bleděmodrém opakovat ještě několikrát, před portugalskými řidiči smekám.

možná právě proto, že jsou obyvatelé coimbry tak zhýčkaní na silnicích, byla u přechodu jednokolejné železnice cedule s nápisem – zastavte se, rozhlídněte se a potom teprve přejděte! fotku zatím nemám, ale bude, protože stojí za to.

centrum města, tedy to historické, je slovy lidskými těžko popsatelné. prostě přijeďte a projděte si ho;) mám sice pár fotek, ale jsem mizerná fotografka, takže je berte spíš jako dokumentaci mé procházky a posuďte sami, až sem někdy zavítáte. není to tak nemožný, jak to vypadá, dyť já už su tady za svůj krátkej život podruhý! a dokonce jsem měla před faculdade de letras a faculdade de medicina pocit, že si zrovna tahle místa pamatuju... a byl to příjemnej pocit, ačkoli se prý historie neopakuje:)

chtěla jsem vlezt do jednoho stařičkýho kostela, ale právě se tam chystala pohřební mše, tak jsem se proplítala těma křivolakýma uličkama dál a co nevidím – bar bohémia! zavřenej, škoda:) a pak se domy rozestoupily a objevila se sé velha – stará katedrála. nepopsatelné, prostě přijeďte:)

pak seběhnout pár desítek schodů směrem k řece a už jsem v kostele santa cruz, kam jsem měla namířeno na mši. na první mši v portugalštině! kostel je to sice sešeřelý, ale krásný. místo varhan, které jsou v lešení, zpívá starší pán a celý kostel, ačkoli zpěvník jsem neviděla ani jeden, se přidává. přichází kněz s jedním ministrantem v civilu. rozumím každý desátý slovo a to kdoví jestli, povídá něco o poutnících a že portugalci jsou taky národ poutníků... čtení si radši přečtu potom ještě česky. co mě hodně mrzí je, že jsem nerozuměla kázání, z toho mála co jsem pochytla, bylo určitě neotřelý... z té mše jsem si tedy odnesla hlavně poznání, jak je krásný, když římskokatolická liturgie česká, portugalská nebo jakákoli jiná jsou stejný, takže ačkoli člověk nerozumí slovům, není mimo, ale je vtažen dovnitř. a potom – víte na jakej nápěv se zpívalo aleluja? na ten samej, co se hraje u nás ve žďáře v kostele:) to mě dostalo:) a pak ještě závěrečná píseň – kristus vítězí, kristus kraluje... jako doma, i v portugalsku, všude... jen někdy je potřeba si pro pochopení dojet pár set kilometrů:)