tři králové jak je neznáte

Dneska pro změnu česky:-)

V knížce od portugalské autorky Sofie Andersenocé jsem našla jeden příběh o třech králích, ale vlastně o každém z nás. Je pravda trošku delší, ale jestli máte trochu času a chuť podívat se na ten strašně známý příběh jinak, čtěte dál... 

---

KAŠPAR

V oněch dobách nastolil princ Zukarta ve městě Kalaš kult zlatého telete.

Socha upírala na oddané zástupy vyděšené, doširo­ka rozevřené oči namalované černou a bílou barvou. Z hloubi zorniček jí vyvstávala téměř jakási otázka, jako by ji dosah vlastní moci překvapoval. Bylo to mladé tele s malými zakroucenými růžky, svalnatýma nohama a tupě nízkým nakrčeným čelem. Čtyřmi kopyty se pevně opíralo o zem a dojem velké pevnosti a stability, které vyvolávalo, vnášel do srdcí jeho vyznavačů klid. A z celého jeho těla zářilo zlato, masivní, tvrdé, těžké a blyštivé zlato.

Ženy klanící se před modlou pohazovaly na stupních ze světlého mramoru temnými, téměř modrými vlasy. A z nejodlehlejších koutů pouště, z dalekých oáz i ze ztracených vísek přicházeli lidé, aby složili před oltářem svůj obětní dar: přišli obdarovat zlato zlatem. Před teletem uctivě poklonkovali i vážení mužové z Kalaše, soudcové a vojevůdci. Za nimi přicházeli obchodníci, kupci, hrnčíři a tkalci. Líbali stupně oltáře a skládali na zem svůj obětní dar: přinášeli zlatu zlato. Dokonce i kněží bohyně Luny, jejich věrní a akolyté se vrhali před novou modlou Kalaše na kolena, až se hlavou do­týkali podlahy.

Zukarta na to všechno pohlížel s obrovskou radostí, neboť kult zlata byl základem jeho moci.

Lidí, kteří nepřispěchali do chrámu, bylo pořídku a je­jich počet stále řídl. Ti nejchudší, neopovrženější a nejponíženější se předstoupit neodvažovali. Jako by byli z jiného plemene, neboť chudoba byla považována za cejch označující ty, jež Tele nemilovalo. V hloubi své duše ponížené tak, že se ani myslet vlastními myšlen­kami neodvažovali, očekávali ti úplně chudí a úplně povržení jiného boha.

Oni a Kašpar.

Do Kašparova paláce zavítalo poselstvo důležitých mužů. A pravili:

„Proč nejdeš do chrámu a nepokloníš se Teleti? Chyby ti snad zlato na obětní dar? Co máš ty společného s tou chátrou z doků? Neoblékáš snad purpur a lněné plátno jako král? Proč dráždíš Zukartovu moc? Cožpak jsi zrádce? V kultu Telete spočívá blahobyt a velikost Kalaše. Zaprodal ses snad našim nepřátelům?“

            Kašpar odvětil:

„Nemohu se klanět moci model. Můj bůh je jiný a já věřím, že přijde, protože mi to země i nebesa ohlašují.“ Když to kmenoví vůdci a vážení mužové z Kalaše slyšeli, pravili:

            „Odvracíme se od tebe, protože ses sám odvrátil od nás a zřekl se našich cest. Nebudeš se již účastnit našich shromáždění. Nebudeš také slyšen v našich radách a nebudeš mít podíl na našich slavnostech a hostinách. A nepřísluší ti ani místo v našem vojsku. Vojáci nebudou brá­nit tvůj dům ani tvoje karavany. A staneš se snadnou kořistí loupežníků. Nebudeš pod ochranou našich záko­nů, naši soudcové budou vynášet ortely proti tobě a tvé právo bude jako hrst popele. Nebudeš mít ani ochranu, ani zastání, jako je nemá chátra, dokud se neskloníš před oltářem Telete a nepokloníš se modlám, kterým se kla­níme my.“

            A Kašpar odvětil:

            „Můj bůh je ve mně jako pramen, který nikdy nevysychá, a obestupuje mne jako hradba pevnost.“

            Tehdy významní mužové Kalaše setřásli prach ze svých opánků a odešli z paláce.

            Mnoho pohrom dolehlo od toho dne na Kašpara. Lou­pežníci napadli jeho karavany a zlodějové zplenili jeho palmové háje. Záhadné ruce v noci házely kameny na jeho dům, ve vodě jeho cisteren se objevovalo shnilé ovoce a na hladině plavali mrtví ptáci.

            A nadešel čas osamění.

Na svěží palácová nádvoří už nepřicházeli návštěvní­ci a voda v nádržkách už neprovázela tichý šum hovo­ru.Příbuzní a přátelé zmizeli, jako když je pohltil šerosvit, a všechno jako by bylo zahaleno v oparu pohorše­ní a strachu.

            Čas však narůstal.

A Kašpar slyšel, jak roste. Osamění kolem něj vytvářelo průzračně čirý prostor, v němž okamžiky postupovaly jeden po druhém a celý kosmos jako by to napjatě sledoval. Ticho znělo, jako když se jedno slovo opakuje pořád kolem dokola.

            A jak se tak skláněl nad časem, pomyslel si Kašpar: „Co jiného může růst v hloubi času nežli spravedlnost?“

*

            Kašpar klečel na terase a hleděl na noční oblohu. Hle­děl na tu vysokou a dodaleka rozklenutou noční ku­poli, která byla temná i zářivá, zároveň se vystavovala i skrývala.

            A pravil:

            „Pane, jsi tak daleký a záhadný, a přece jsi zde příto­men! Tvé ticho ke mně doléhá jen ozvěnou a můj život se dotýká jen jasného lemu tvé nepřítomnosti. Pozoru­ji, jak velebné jsou věci kolem mne, jako člověk, který se snaží rozluštit nečitelný rukopis. Ale ty ve mně čteš a znáš mne. Nechť z mého bytí nic nezůstane skryto. Přivolej do svého světla celou moji bytost, aby se mé myšlení stalo průzračným a já mohl zaslechnout slovo, kterým ke mně odjakživa promlouváš.“

*

            Zprvu se Kašparovi zdálo, že ta hvězda je slovo, slovo náhle vyřčené uprostřed němě bdících nebes.

            Po chvíli ale jeho zrak nové záři uvykl a on spatřil, že je to hvězda, nová hvězda, která se podobá ostatním, jen je trochu bližší a jasnější, a že pomaličku klouže k západu.

            A aby šel za touto hvězdou, opustil Kašpar svůj palác.

 

 

MELICHAR

            Ta hliněná destička přecházela z pokolení na pokole­ní, z věku do věku, z ruky do ruky. Stálo na ní, že světu bude seslán vykupitel a že na Východě vyjde hvězda, která povede ty, kdo hledají jeho království.

            Byl to malý hliněný obdélník začernalý časem a vypa­dal křehce, chudě a zašle. Zázrakem přežil tolik set let zkázy a hojnosti, plenění, požárů a válek a neztratil se. Zázrakem přežil lidskou ctižádostivost a násilnictví, shon a lhostejnost a neztratil se.

            Ta destička byla tam, v paláci, vyrovnaná vedle tisíců destiček, na nichž byla vypočtena vítězství a bitvy, krve­prolití a bohatství.

            Znaky, které na ní byly vyryty, čas zčásti vymazal a pís­mo bylo tak staré, že již bylo těžké s naprostou přesnos­tí je rozluštit. Dalo se číst mnoha způsoby.

            Král Melichar proto svolal tři sněmy učenců, aby spo­lečně určili, jak tento prastarý text správně vyložit.

            Nejdříve byli na řadě dějepravci, muži, kteří znali vše, co stojí v knihovnách, a do nejmenších podrobností ovládali písmo, jazyk, zvyklosti, obyčeje, letopisy a záko­níky dávných časů.

            Sněm v královském paláci rokoval po dobu jednoho měsíce. Bylo to v půli léta a na terasy oslepené sluncem ztěžka doléhalo horko. Palmy v zahradách o sebe navzá­jem kovově škrtaly tvrdými listy nabroušenými jako pila.

            S příchodem večera se učenci usazovali do kruhu na vnitřním nádvoří paláce. Melichar jim předsedal. Rozpra­vy provázelo jemné bublání vody protékající nádržkami. Bosí otroci tiše chodili kolem a podávali datlové víno chlazené horským sněhem.

            Kruh sedících mužů opisoval prázdný prostor a do jeho středu postavili kamenný stůl, na němž spočívala hliněná destička. Uprostřed tolika volného místa a bla­hobytu vypadala neobyčejně male a bezvýznamně, vy­padala jako pozůstatek dávných věků, který tam po sobě zanechal čas.

            Během dlouhých rozprav učenci po třicet dnů pečlivě studovali a zkoumali každou čárečku prastarých znaků.

            Třicátého dne se pak vztyčil Negurat, vrchní archivář chrámu bohyně Luny, a pravil:

„Domnívám se, ó králi, že jsi tento nápis nepřečetl přesně. Neboť jsi četl: Světu bude seslán vykupitel a na Východě vyjde hvězda, která povede ty, kdo hledají jeho království.‘ Pravý význam tohoto starodávného nápisu je však jiný: například znaky, jež jsi četl jako ,vykupitel', neznamenaly v dávných dobách, kdy byla destička vyryta, ,vykupitel`, nýbrž ,veliký král'; znaky, které jsi četl jako ,bude` a ,vyjde`, nevyjadřují slovesné tvary času budoucího, ale naopak tvary času minulého; ani sloveso hledat tu pak není v přítomnosti, ale v minulosti; a kde jsi četl ,a povede', tam velí návody k luštění starých písem číst ,veda`. Pročež, ó králi, ten nápis nepraví, co ses v něm domníval číst, a nevztahuje se k dějům budoucím, ale k dějům minulým, a neohlašuje příchod žádného spasitele, ale spíše oslavuje dílo některého velikána dávných dob. Správně se tedy má nápis, jak soudím, číst takto: ‚Světu byl seslán veliký král a jako hvězda panoval Východu veda ty, kdo hledali jeho království.“`

            Když Negurat domluvil, povstal Atmad, vrchní archi­vář paláce, a pravil:

            „Veliké je vědění Neguratovo. Výklad dávného písma však s sebou nese strašlivé obtíže. Není pochyb o tom, že v předloženém nápisu musíme číst ,veliký král' a niko­li ,vykupitel`. Přesto však nesouhlasím s výkladem tý­kajícím se slovesných tvarů: jsem přesvědčen, že jak sloveso být, tak i sloveso vyjít jsou vskutku uvedena v bu­doucnosti. A neztotožňuji se ani s tím, jak byla přečtena slova ,vést`, ,hledat` a ,království`. Rovněž pak mám za to, že sloveso ,vyjít` zde stojí ve významu ,vládnout`. Podle mého názoru je tedy nápis správně třeba číst takto:,Svě­tu bude seslán veliký král, jenž bude jako hvězda vlád­nout Východu, aby pozdvihl národy, které přijmou jeho moc.` Neboť tento nápis je doopravdy proroctvím, ale proroctvím, které se již naplnilo. Je nasnadě, že velikým králem je míněn Alexandr Veliký, který ovládl celý Východ až po království Porusovo, a jak je vám známo, zemřel v Babylonu.“

            A když Atmad domluvil, povstal starý mudrc Akki a pravil:

            „Naplňuje mne obdiv k moudrým slovům, která jsem vyslechl. Četba tohoto prastarého nápisu však popravdě ­vyvolává tolik pochybností a můžeme ho vyložit tolika různými způsoby, že opravdu, ó králi, nemůžeme dojít k žádnému závěru.“

            Tu povstal Melichar a pravil:

            „Jděte v pokoji a pokračujte ve svém bádání. Já se budu dál tázat, naslouchat a čekat.“

            A následující měsíc se v královském paláci sešel sněm literátů.

            Melichar jim nastínil, jaké pochybnosti vznesli děje­pravci a jaký byl jejich výklad, a literáti po třicet dnů nápis studovali.

            A když se třicátý den nachýlil k večeru, všichni seděli v kruhu a uprostřed kruhu stál kamenný stůl, na němž spočívala hliněná destička, povstal Ken-Hur a pravil:

„Poezie se nevyjadřuje přímo. Nápis, jejž máme před sebou, je ovšem báseň, a proto je ho třeba chápat jako metaforu, která se nevztahuje k minulosti, k přítomnosti ani k budoucnosti světa, ve kterém žijeme, ale pouze k vnitřnímu světu básníkovu, tedy k světu poezie, který je vždy obrácen k budoucnosti a k naději. Tento text nehovoří o skutečných událostech a je pouze symbolem tvořivého ducha člověka.“

            Po něm promluvil Amer a pravil:

            „Tento text je báseň, a stojí tak mimo to, co prožívá­me. Báseň se nevztahuje k tomu, co jest, ale naopak k to­mu, co není. Vždyť příroda je truhlice plná věcí a básník z ní těží něco, co v ní není.“

            A posléze povstal Amerův bratr a pravil:

            „V básni není radno hledat smysl, neboť báseň má svůj smysl už sama v sobě. Takto je smyslem růže pouze sama růže. Báseň je náležitý soulad slov, rovnováha slabik, hutná tíže, vyzařování jazyka, hustě tkaná látka bez kazu, která mluví jen sama o sobě a podobně jako kruh i ona si vymezuje svůj vlastní prostor, v němž už nic dalšího přebývat nemůže. Báseň neznamená, báseň vytváří.“

            A protože tím rozprava skončila, Melichar povstal a pravil:

            „Děkuji vám za vaše slova. Já ovšem budu nadále hle­dat, naslouchat a čekat.“

            Tu se literáti vzdálili a král na nádvoří osaměl, naslou­chaje před hliněnou destičkou tomu, jak zurčí voda a snáší se noc.

*

            Následující měsíc se pak v paláci shromáždili mudrco­vé. Melichar jim nastínil pochybnosti, které vznesli dě­jepravci a literáti, a nový sněm bádal po třicet dní.

            Třicátého dne pak povstal Kiš a pravil:

            „Nevědomé davy se klaní modlám, avšak rozjímající znají osamělost vesmíru. Jakého vykupitele tu lze očeká­vat? Vesmír je jako dobře seřízený stroj, který nemá za­čátku ani konce a pomalu se otáčí na cestě věky a cykly. V souhvězdích a v měsících, v trojúhelnících a kruzích nalezneš zákony čísel, které se neúprosně naplňují a na­plňovat budou. Jaké vykoupení tu lze očekávat?“

            Po něm pak promluvil Maro a pravil:

            „Bohové, kteří existovali, dávno vyhynuli a my uctívá­me jen popel božství. Kde je člověk, který v době, v níž žijeme, spatřil anděla? Kde je člověk, který na vlastní uši uslyšel slovo Isidino či Aššurovo? Žijeme v ovdovělé době a všechny věci osleply a ohluchly. Ve světě bez­práví a nepořádku se snažíme přežít jako štvaná zvěř. Pouto, jež nás pojilo s bdělým vesmírem, je zpřetrháno. Můžeme bušit pěstmi do země, můžeme se s hlavou v prachu rozplývat v prosbách. Nikdo neodpoví. Zrak, který nás viděl, oslepl a sluch, který nás slyšel, vyschl. Vše nám je cizí jako místo, které se k nám nezná. A nad na­ším smutkem se třpytí zář netečných hvězd. Kdo by dou­fal, že se nějaká pohne?“

            Nato promluvil Thovt a pravil:

            „Rodíme se, abychom zemřeli. Všecka naše naděje se rozplyne v popel. Což se najde člověk, který nezemřel? Samotný Alexandr, syn Amonův, jenž zbudoval říši saha­jící od Egypta až ke království Porusovu, bídně zašel v babylonských palácích. A přitom jeho jiskrné mládí jako by svědčilo o tom, že je přirozeností bůh, a o jeho zářné dokonalosti by si nikdo nepomyslel, že může ze­mřít. Kdo by uvěřil, že zemře to tělo vyrovnané a hladké jako sloup, ten pronikavý duch jasný jako slunce, ten přímý pohled, pro který bylo všechno snadné, ta tvář zářivá jako korouhev a radost neznající přemožitele? Ale­xandr, makedonský vladař, syn Amonův, div národů, dovedl lidský osud až na nejzazší mez, takže všichni vě­řili, že si v něm lidská přirozenost vydobyla božství. Ale­xandr však zemřel ve třicátém třetím roce svého života, na vrcholu moci a slávy, v plném jasu mládí. Tak nám bo­hové dali na vědomí, že člověk nemůže překročit svůj osud a že jeho osud je osud směřující k smrti. Proto, ó králi, čeho se můžeme nadít? Nic nemůže změnit lidský úděl a v tomto údělu není pro naději místa.“

            Když se mudrci vzdálili, Melichar vstal z trůnu a došel až ke kamennému stolu. Mezi mohutnými sloupy, které lemovaly nádvoří, vypadala hliněná destička mimořád­ně křehce a nepatrně. Král se však dotkl téměř vymaza­ných písmen čelem.

*

            Když té noci měsíc zmizel za horami, vyšel Melichar na terasu a uviděl, že se na obloze směrem na východ ob­jevila nová hvězda.

            Tmavé a tiché město, zavinuté do uliček a změtí scho­dišť, spalo. Po velké chrámové třídě již nikdo nekráčel. Jen čas od času se od hradeb ozval pokřik vojenské hlídky.

            A nad světem spánku, nad stínem spleteným ze snů, v nichž lidé tápali a ztráceli se jako v hustém, vlhkém, pohyblivém labyrintu, se rozsvítila mladá, blikající a osl­něná hvězda, jeho potěšení.

            A té noci Melichar opustil svůj palác.

 

BALTAZAR

            Král Baltazar miloval svěžest zahrad a usmíval se, když v čiré vodě nádrží zahlédl odraz své ebenové tváře.

            A miloval radost, halas a opulentní hodokvasy a jeho slavnosti mnohokrát trvaly až do ranního rozbřesku.

            Když však jednoho jitra všichni soustolovníci odešli, král zůstal ve velké síni sám s mladým otrokem hrajícím na flétnu.

            A zdálo se mu, že melodie vykružuje ve vzduchu ob­rys prázdného prostoru.

            Tu jeho srdce ztěžklo smutkem a Baltazar si pomyslel: je možné, že jednoho dne odejdu ze života jako nasy­cený soustolovník, jenž odchází z hostiny? Anebo budu vždy stejně žíznit, stejně hladovět a stejně toužit po oka­mžicích a dnech?“

            A po těchto myšlenkách prošel dveřmi síně a vyšel do zahrady.

            Tady venku v nerozhodném světle úsvitu jako by za­hrada kdesi ustrnula. Opar zastíral jasný obrys nádrží a rozpouštěl kontury větvoví ve vzduchu.

            Baltazar se dlouho procházel mezi květinami a palma­mi, až vyšlo slunce. A když už byl den, přišel k malé te­rase až na samém konci zahrady. Opřel se o římsu a na druhé straně úzké ulice uviděl mladého muže, který se opíral o zeď a díval se na něj.

            Baltazar znehybněl, jako by ho tvář toho druhého uho­dila do obličeje. Anebo jako by tvář toho druhého byla náhle jeho. Anebo jako by poprvé v životě uviděl obli­čej jiného člověka.

            Nejvíc ho v té tváři překvapovala obnaženost, nahá zřejmost. Jako by v té tváři obřad života sňal masku, sku­tečnost shodila závoj a odhalila odevzdanost, vědomou bolest a úděl člověka.

            Byla to tvář hubeného muže, v níž kosti zcela neomyl­ně vykreslovaly pečeť hladu. Smutek vystupoval z nej­hlubšího příbytku paměti a cele se vynořoval na povrch zorniček. Pokora spočívala na jeho čele, rtech a ramenou jako lehký popílek. A v té pokoře byla taková něha, že Baltazar náhle pocítil palčivé nutkání plakat a padnout obličejem na zem.

            I otázal se:

                „A ty jsi kdo?“

            „Mám hlad,“ zamumlal ten muž.

            „Pojd' dál,“ řekl Baltazar. „Přikáži, aby ti podali nejlep­ší ovoce, nejlepší maso a nejlepší vína. Přikáži, aby ti ve zlatém umývadle umyli nohy vonnou vodou. Přikáži, aby tě oblékli do purpuru. Přikáži svým hudebníkům, aby tě potěšili nejkrásnějšími nápěvy. Přikáži, aby za tebou přišla citeristka. Sám pod tvé nohy položím nejcennější koberec a posadím se vedle tebe, abych rozptýlil tvou sa­motu, a budu naslouchat tvým slovům, abys mohl vejít do radosti a aby prameny a zahrady v paláci zaplašily tvůj smutek.“

            Když však muž uslyšel ta slova, vyděsil se. V černé tvá­ři, která se v bílém světle vykláněla z terasy, s hrůzou po­znal tvář královu. I pomyslel si:

            „Běda mi! Proč mě král volá? Přišel jsem okukovat jeho palác a to je bezpochyby zločin. Bude lepší, když uteču dřív, než přijdou stráže.“

            Neboť ten muž, stejně jako všichni velmi chudí lidé, věděl, že světu vládnou zákony, které ho pronásledují a odsuzují, a proto se každou chvíli obával, že bude z ne­známého důvodu obviněn a zajat. Chodil zemí, která nebyla jeho, a kde pro něj bylo vše zdrojem nejistoty a strachu.

            A proto utekl a sotva dechu popadaje zmizel v zá­krutech úzké uličky, nevšímaje si gesta, kterým ho Bal­tazar zval k sobě.

            A v paláci pravil král svým strážím:

            „Běžte a hledejte v ulicích mladého hubeného muže, který je oblečen do cárů a jehož oči jsou plné smutku a pokory.“

            Kvečeru se však stráže vrátily a řekly:

            „Našli jsme tolik smutných a pokorných mužů v had­rech, že jsme nedokázali rozpoznat toho, kterého hle­dáš.“

            Král Baltazar proto nazítří svlékl svůj purpurový šat, zahalil se do vlněného pláště a sám se vydal z paláce onoho muže hledat.

            Sestupoval úzkými uličkami na úbočí a dlouho pro­cházel chudinské čtvrtě na břehu řeky, daleko od širo­kých triumfálních tříd, kde vánek ševelí v tvrdých palmo­vých listech. Nosiči z přístaviště k němu pozvedli svůj chmurný obličej a znavený pohled muže, který prodával lýkové opánky, utkvěl na pohledu králově. Viděl muže prohnuté pod tíhou žoků, viděl muže, kteří táhli vůz jako voli, pomalu a trpělivě jako voli, viděl muže s okovy na nohou, viděl muže, kteří se tiše jako stín plazili podél zdí, viděl muže, kteří křičeli, kteří plakali, kteří sténali. Viděl muže, kteří se sami bez hnutí opírali o zeď, vyděšeně zpytovali neprůhledné ticho za chraplavým hlasem ulic a zírali na rovnou silnici ticha před sebou. Viděl muže chytající malé rybky ve špinavých vodách řeky. Viděl muže, jejichž obličej měl barvu hadru a ruce byly z po­pele, z lehkého popele, který se vznesl do vzduchu, když foukl vítr. Viděl zelený stín, království trpělivosti, zemi bezútěšnosti bez břehů, říši ponížených, odvrácenou stranu života, vychvácenou vlast, mořské dno města.

*

            A nazítří král svolal ministry a pravil:

            „Dejte rozdělit mé poklady a dejte rozdělit zásoby na­shromážděné ve skladech a sýpkách. A rozdejte to všech­no hladovějícím a žebrákům.“

            Když to ministři uslyšeli, odebrali se k poradě.

            Po třech dnech se vrátili a odpověděli:

            „Na vykoupení otroků tvé poklady nestačí a zásoby v tvých skladech nestačí k nasycení hladovějících. Ani tvá moc nestačí, má-li být změněn řád města. Kdybychom splnili tvůj příkaz, zhroutily by se základy, na nichž sto­jíme, a zdi, které nás chrání. Tvé přání jde proti dobru království.“

            I odpověděl jim král:

            „Hledám jiný zákon a hledám jiné království.“

            Nato se ministři odebrali pryč a mezi sebou si šeptali:

            „Určitě nás zradí.“

*

            Následujícího rána se Baltazar odebral do chrámu všech bohů.

            A v kameni prvního oltáře četl vyryta tato slova: „Jsem bůh mocných a těm, kteří mne vzývají, dávám moc a vládu, takže nikdy neutrpí porážku a budou obá­váni jako bohové.“

            Král pokračoval k druhému oltáři a tam četl:

            „Jsem bohyně žírné země a těm, kteří mne uctívají, dávám sílu, hojnost a plodnost, takže budou krásní a šťast­ní jako bohové.“

            Král zamířil k třetímu oltáři a tam četl:

            „Jsem bůh moudrosti a těm, kteří mne uctívají, dávám čilého a bystrého ducha, jasný rozum a znalost čísel. Ovládnou řemesla a umění a na díla, jež vytvořili, budou hrdí jako bohové.“

            Když Baltazar prošel kolem tří oltářů, otázal se kněží: „Řekněte mi, kde je oltář boha, který ochraňuje po­nížené a utiskované, abych ho mohl vzývat a poklonit se mu.“ Po dlouhém mlčení kněží odpověděli: „O takovém bohovi nic nevíme.“

*

            Když té noci zmizel měsíc za horami, král Baltazar vyšel na své terasy a pravil:

            „Pane, viděl jsem. Viděl jsem tělo utrpení, tvář ponížení i pohled pokory. A jak může člověk, který viděl tyto věci, nevidět tebe? A jak budu s to unést to, co jsem uviděl, neuvidím-li tebe?

*

            Hvězda na obloze vyšla velmi pomalu, východním směrem. Její pohyb byl téměř neznatelný. Zdálo se, že je velmi blízko zemi. Tiše klouzala, aniž se pohnul jediný lístek. Přicházela odjakživa. Ukazovala radost, jedinou radost, radost bez poskvrnky, nesešívanou suknici radosti, její nesmrtelnou podstatu.

            A Baltazar ji ihned poznal, protože nemohla být jiná

 

---