Vystoupit z davu a pobavit se na vlastní účet?

Na oběd do menzy chodím často. Ale dneska, dneska jsem tam potkala... Koho vlastně?

Na první pohled mě ten vedlejší stůl znejistěl. Čtyři slečny, možná už paní - jedna po francouzsku nožku přes nožku, celá fialová tón v tónu, na očích veliké sluneční brýle. Druhá, s renesančně vyčesanými vlasy a červeně pruhovanými šaty, něco vykládá svojí kolegyni a mocně přitom gestikuluje. Třetí je celá do žluta, i na botách s vysokým podpatkem má velký žlutý kytky, a jakoby nezúčastněně poslouchá a občas prohodí nějakou poznámku, čtvrtá pořád v stává a sedá, nejistě se rozhlíží okolo, každou chvíli se s někým skoro srazí a nahlas to komentuje.  

Já sedím u vedlejšího stolu a připadá mi to nějaký divný... Co tady dělají? Vypadají jako dámy z Paříže minulého století a chovají se na coimberskou menzu docela výstředně. Trochu jako blázni (je vůbec nějaký ženský ekvivalent ke slovu blázen?:). Někdo dělá, že je nevidí, někdo prochází s povytaženým obočím okolo, pár lidí se usmívá.

A pak za mnou ta čtvrtá slečna přišla, a zeptala se mě, jestli bych jí mohla oloupat jablko:) Vypadala jsem asi dost zmateně, protože slovíčko oloupat jsem neznala a ona mi začla před nosem tím jabkem šermovat, jako by mi ho chtěla dát. Až potom mi spolustolovník vysvětlil, o co šlo, ale to už zmiňovaná slečna zkoušela štěstí u jiného stolu a mezitím to velmi stylově komentovala a trousila poznámky směrem ke svým kolegyním.

Bylo to takové legrační, protože ony se chovaly nenuceně, konverzovaly, smály se, dělaly si ze sebe navzájem legraci, oslovovaly ostatní. Ale nebylo to vůbec rušivý nebo pobuřující, prostě byly jen na první pohled jiný než ostatní. Ostatní byli vážní, znuděné pohledy upřené na podlahu nebo udivené pohledy upřené na ně, zamlklí, strašně seriózní. A tyhle čtyři barevný slečny tam působily jako zjevení, ačkoli se tam jen přišly naobědvat, stejně jako všichni ostatní.

Po chvíli mi to nedalo a zeptala jsem se svého spolustolovníka, jestli neví, kdo to je. Věděl. Protože byl osvětlovačem v divadle, na které tady tyhle čtyři barevné slečny dělaly originální reklamu. A královsky se přitom bavily. A bavily nejen sebe, ale myslím, že postupně i půlku menzy:) (druhá půlka dělala, že tam není)

Proč jsme někdy tak strašně vážní, když k tomu vůbec nemáme důvod? Proč si z oběda někdy neuděláme divadlo? Proč myslíme pořád na strašně důležité věci a radost ze života se kamsi ztratí? Proč si někdy neumíme udělat srandu sami ze sebe a nakazit tím ostatní?